4. kapitola

13. července 2010 v 12:58 | Ifulda | - Vlk samotář

Konečně mám čas přidat další kapitolu. Prázdniny se nám rozjely v plném proudu a tohle je můj druhý den prázdnin, kdy jsem konečně doma :D. Další kapitola by měla konečně být k BK, jen si musím najít čas k jejímu dokončení :)

Tuhle kapču chci věnovat všem Vám, kteří mi zanechali koment k té minulé :)

Hezké prázdniny a příjemné počteníčko :)

Vzbudila jsem se už kolem oběda. Poznala jsem to podle hodin, které byly u postele a ukazovaly půl jedné. Nejradši bych ještě dlouho spala, ale mé podvědomí mi to nedovolovalo. Vlk mi zase říkal, že nechce spát, když jsou všude kolem vlkodlaci. Chtěl být s nimi a nepromrhat spánkem ani jednu minutu. Hlupák.

Šla jsem do koupelny si vzít svoje oblečení. Když jsem procházela chodbou, uviděla jsem Filipa v kuchyni u sporáku. Nejspíš si dělal něco k jídlu.

"Ty jsi už vzhůru?" podivil se hned, jak si mě všiml. "A tys ještě nešel spát?" pak jsem se usmála své hloupé otázce, "vlastně jsi ani neměl kde spát, zabrala jsem ti postel."

Zakroutil hlavou a zamíchal vajíčka, která měl na pánvi. "Kdybych chtěl, vyspím se i na pohovce." Utřel si ruce do utěrky.

"Jdu se převléct," oznámila jsem a šla do koupelny. Když jsem tam přišla, chvíli jsem se lekla, že jsem v jiných dveřích. Místo koupelny zde vznikla prádelna. Všude kolem se sušily moje věci, které se potopily spolu se mnou v autě.

"Tys mi byl pro věci? Říkala jsem, že si pro ně zajdu sama." V duchu jsem prosila, aby mi neřekl, že to byl rozkaz!

"Měl jsem zrovna čas, tak jsem ti pro ně zašel. Auto už vytáhli hasiči, chvíli mi trvalo, než jsem z něj celou tašku dostal nepozorovaně ven."

"No…díky," rychle jsem se oblekla do věcí, které už byly suché. Potřebovala jsem se vzdálit od pachu vlkodlaků, který tímhle místem vládl. Už jsem jich měla plnou hlavu. "Děkuji, žes mě u sebe nechal, já teď ale musím do práce."

Zrovna jsem vycházela, když mě chytil za ramena. Pomalu jsem se otočila a bála se toho, co mi řekne.

"Melany, nechceš si promluvit?" zeptal se. Tak v tomhle se nezměnil. Vždycky chtěl každý problém rozebírat stále dokola, dokud jsem neuznala, že má ve všem pravdu.

"Filipe, myslím, že teď není ten správný čas," oponovala jsem mu. Opravdu jsem teď neměla náladu na vzpomínky. Navíc…nikdy jsem neměla ráda tyhle rozhovory s Filipem, vždycky jsem pak totiž přišla na něco, co by mě samotnou v životě nenapadlo.

"Já myslím, že je na to ta nejlepší chvíle," pevně se mi podíval do očí, "navíc jsem ti udělal něco k jídlu, musíš mít hlad."

Povzdechla jsem si. "Jsi moc hodný, ale koupím si něco po cestě. Musím teď do práce, měla jsem tam být už dávno," vysmekla jsem se mu a musela jsem použít vlkodlačí rychlost, abych se vyhnula jeho dalším protestům.

"Zůstaň, Melany!" Jeho hlas mě donutil ztuhnout v půli kroku. Byl autoritativní, to ano, zastavila mě však ta obrovská zoufalost v jeho hlase. Mnohokrát jsem se sama sebe ptala, jak se musel cítit, když se jednou ráno vzbudil a mě vedle sebe už nenašel stejně jako všechny mé věci. Bolelo mě o tom přemýšlet, ale nejhorší ze všeho bylo odvážit se ho opustit. Učinit ten zlomový krok. Vždyť jsem ho jen chtěla chránit sama před sebou! Před tou stvůrou, ve kterou mě Měsíc mění. Ts, kolikrát jsem si tohle řekla, omluva to však byla mizerná i pro mě samotnou, nikdy jsem si to nedokázala odpustit. Vím, že jsem udělala správnou věc, ale co z toho, když jsem ublížila člověku, který mě tolik miloval a kterého jsem tolik milovala já? "Vrať se, prosím, a pojď si promluvit." Žádost v jeho hlase byla téměř hmatatelná. Jak by se asi tehdy zachoval, kdybych mu řekla o své vlkodlačí podstatě? Taky by mě požádal, abychom si promluvili? Možná, ale i kdyby mě jako vlkodlaka přijal, stále bych pro něj byla nebezpečná a jistě by se na mě díval jinýma očima, stejně jako mí rodiče, má nejbližší rodina, má krev. I ta mě zavrhla.

Otočila jsem se a podívala se do jeho pomněnkových očí, které doufaly. Doufaly, že se vrátím, ale byly tímhle pocitem tak plné, že jsem pochopila, že tyhle oči doufají víc, než pět minut, než hodinu, než jeden týden. Tyhle oči doufají ode dne, kdy jsem zmizela. "Prosím…"

Nedokázala jsem se otočit a odejít. Ne, z očí do očí to bylo mnohokrát těžší než zbaběle utéct, těžší pro mé srdce. Mírně jsem přikývla a vydala se zpět do domu. U dveří mi uvolnil cestu a když jsem byla vevnitř, zavřel za mnou dveře.

Seděla jsem v kuchyni za malým stolkem. Filip si ke mně přisedl hned, co přede mě položil talíř s míchanými vajíčky. Teď jsem ale neměla hlad, žaludek jsem měla stažený tíhou tohoto okamžiku, a tak jsem se jídla zatím ani nedotkla.

"Jez, než ti to vystydne," pobídl mě. Jo, tak tohle byl můj starostlivý Filip.

"Nemám hlad, ale přesto díky."

"Teď bys ale měla jíst, Mel, tvé tělo se stále ještě regeneruje a potřebuje energii. Sám se divím, že jsi spala takovou chvíli, měla bys ještě odpočívat." Díval se na mě zkoumavým pohledem, jako by čekal, kdy se zhroutím.

"Nemyslím, že si chceš povídat o mém stravování," odpověděla jsem mírně. Nechci to natahovat, chci to už mít za sebou. Vlastně bych se do toho nejradši nepouštěla vůbec, ale myslím, že dnes se tomuhle rozhovoru nevyhnu. Měla jsem z něho strach, protože jsem si nemohla žádnou řeč připravit. Vždyť ani vlastně nevím, o čem všem chce mluvit.

Povzdechl si a na chvíli pevně stiskl víčka. Dal si hlavu do dlaní jako kdyby byla příliš těžká na to, aby se sama udržela vztyčená. "Čekal jsem na tebe," zašeptal, "jako blázen jsem tě každou chvíli vyhlížel, volal ti na mobil, pak taky ohlásil tvé zmizení policii, ta se mi ale vysmála s tím, že mi neposkytnou žádné informace, protože nejsme příbuzní," odmlčel se. Neubránila jsem se šoku, který mi byl jistě vidět na očích. On volal i policii? A proč jsem něco takového vlastně nepředpokládala? Pokud mě miloval tak jako já jeho…sama bych byla schopná po něm vyhlásit celostátní pátrání. "Když jsem si najal soukromého detektiva, dal jsem do toho všechny své peníze. Postačilo to jen na to, abych zjistil, že v Kanadě už nejsi. Vydal jsem se do USA, kde jsem pak pátral na vlastní pěst." Hrdlo mi sevřela lítost a zloba, kterou jsem k sobě cítila. On mě vážně nadevše miloval a já jsem ho opustila bez jediného slova! Copak jsem opravdu dokázala být tak sobecká? Pocítila jsem pálení v očích když jsem si představila, jak se musel Filip cítit osaměle, zmateně a žít s tou obrovskou nejistotou. Kolik by jeden obyčejný dopis ušetřil bolesti. I kdybych mu jen napsala, že ho nemiluju, třebaže by to byla obrovská lež. Jistě by ho něco takového strašně zasáhlo, nakonec by se z toho ale přece jenom dostal a mohl by dál žít svůj život.

Všechno jsi to přece dělala proto, abys ho ochránila před tou ohavností, kterou ses stala! uklidňovala jsem se.

"Pokousal mě jeden z vlkodlaků samotářů, když jsem tě hledal. Byl to jeden z těch, se kterými ses naposled setkala, když jsi přišla do USA. Ještě, než to udělal, než mě téměř zabil, povídal mi o tobě." Vykřikla jsem úlekem. Takže on…Filip se stal vlkodlakem kvůli mně? Hledal mě a kvůli mé hlouposti se to stalo. Chtěla jsem ho chránit a místo toho se stal stejnou stvůrou, jakou jsem i já. Stal se vězněm měsíce. Ne, tohle jsem nedokázala přijmout.

"Promiň," pípla jsem se slzami v očích. Bylo mi jasné, že tohle jediné hloupé slovo nemůže ospravedlnit tu krutost, kterou jsem udělala, i když bylo řečeno upřímně a od srdce. "Filipe, já…já se ti straně omlouvám, já…já nevím, co mám říct," roztřásly se mi ruce a hlava se mi zatočila. "To kvůli mně, všechno kvůli mně!"

Nyní jsem to byla já, kdo schoval hlavu do dlaní. Slzy mi už tekly proudem a já se je ani nepokoušela zastavit. "Já tě chtěla jen ochránit před mým měsíčním prokletím a místo toho…ty jsi…kvůli mně…!" hlas se mi třásl hysterií a třikrát se mi v jedné větě zlomil.

"Mel, později jsem pochopil, proč jsi mě opustila. On mi řekl o tom, že i ty jsi vlkodlak a taky to, jak špatně to snášíš. Myslím ale, žes mi něco takového měla říct a měli jsme si o tom promluvit už na začátku našeho vztahu. To, cos udělala…" zakroutil hlavou. V jeho očích jsem viděla tu obrovskou zlobu, kterou ke mně cítil a to mě bolelo ještě víc. Můžu mu však něco vyčítat? Ne.

"Udělala jsem to proto, že jsem tě tak strašně milovala, Filipe!" vzlykla jsem, "byla jsem zoufalá a bála jsem se, že ti ublížím." Tohle nebyla má omluva a já to moc dobře věděla. To, co se stalo, se nedá omluvit ničím. Už nikdy to nemůžu napravit a to mě ubíjelo jako nic na světě. Opět jsem schovala hlavu do dlaní.

"Asi vím, jak ses cítila," položil svou dlaň na tu moji, "nyní jsem taky vlkodlak a chápu tyhle pocity, i tak ale zastávám názor, že jsi volila špatný krok."

Vrací mi to! Chce mi snad ublížit ještě víc, než já jemu? Ne, počkat. To už přece ani nejde a navíc mi to patří, jen do mě!

"Milovala jsem tě, Filipe, a odejít od tebe bylo jako bych za sebou nechala samu sebe. Bylo to nejtěžší rozhodnutí v mém životě. Prosím, pochop, že jsem to dělala jen proto, že jsem tě tak strašně milovala a miluju stále! Neviděla jsem jiné východisko, tehdy ne…"

Chvíli mezi námi vládlo ticho přerušeno jen mými vzlyky. "Nebudu ti lhát, Melany," ozval se po chvíli, kdy vztáhl svou dlaň zpět, "když jsem se stal vlkodlakem, mnohokrát jsem proklínal tvé jméno. Nenáviděl jsem tě tak, jak jsem tě dokázal milovat. Přál jsem ti jen to nejhorší a doufal jsem, že trpíš alespoň tak jako já," ta slova se do mě zabodávala jako stříbrné meče. Tolik bolela, tolik pálila, tolik ubližovala. Co jsem to za stvůru? "Pak se mě ale ujal Daniel," pokračoval Filip ve svém vyprávění. "Když jsem pochopil, co je to být vlkodlakem, začal jsem objevovat výhody a nakonec se mi to i zalíbilo. Znovu mě pak ovládla touha najít tě. Když nám pak arizonská smečka nahlásila vlka samotáře na našem území a spojila ho s tvým jménem, potřeboval jsem tě najít, vidět tě. Teď tě mám u sebe v domě a nevím, jestli tě chci uklidňovat, odpustit ti a říct, že všechno už bude v pořádku," utřela jsem si slzy a čekala na jeho další slova. Ruce se mi třásly jako největšímu feťákovi a čekala jsem na svůj rozsudek. "Tohle já ale nedokážu, ještě ne." Vší silou jsem zadržela další příval slz a vzlyků a jen rezignovaně přikývla. "Bojím se tě milovat stejně jako předtím, protože se bojím další bolesti. Možná už to nikdy nedokážu. Ublížilas mi strašným způsobem a já s tebou už nikdy nechci mít vztah, jako dřív."

Byla jsem si vědoma svého bledého obličeje a taky bolestného výrazu. Trvalo mi strašně dlouhou dobu, než jsem dokázala nějak reagovat. Můj hlas zněl cize i pro mě a sama jsem se divila, kolik bolesti se v něm skrývá.

"Máš pravdu, ve všem," musela jsem se odmlčet, abych zabránila slzám, "udělala jsem ti něco, co se nedá nikdy odpustit, něco, co může udělat jen naprostý blázen, i když to myslel dobře. Prosím, nechovej se ke mně slušně, protože jsi to dostal příkazem, nepřetvařuj se, že ti na mně záleží. Já chápu, že mě teď z celého srdce nenávidíš. Jsem bastard a to, cos pro mě dneska udělal, si nezasloužím," prudce jsem vstala a snažila se co nejvíc klopit oči, aby už neviděl mé další slzy.

"Počkej, Mel, takhle to přece není!" Taky se postavil, do očí jsem se mu ale neměla odvahu podívat. Byla jsem zbabělec a další dávku zloby, pohrdání a nenávisti bych dneska už nesnesla.

"Omlouvám se, žes mě tu dneska musel nechat. Chápu, jak to pro tebe muselo být těžké mít někoho jako jsem já pod jednou střechou. Je mi to opravdu líto, Filipe, budu se snažit, abych ti už nikdy nevkročila do života."

Položila jsem mu na stůl všechny bankovky, které jsem v peněžence měla, otočila jsem se, a co nejrychleji se dalo, jsem pospíchala pryč z tohoto domu, pryč od někoho, koho jsem tolik milovala a komu jsem tolik ublížila.

"Počkej, Mel!" křičel na mě, ale já opět jen zbaběle utekla. Jistě měl pro mě mnoho dalších vysvětlení, proč mě tolik nenávidí, ale já už je poslouchat nechtěla, nesnesla bych to!

Cestou do práce jsem se snažila dát trochu do formy, ale moc se mi to nedařilo. Myslím, že od teď neexistuje chvíle, kdy si přestanu vyčítat, že jsem z hodného, hezkého, poctivého kluka udělala zrůdu.