Prolog

15. května 2010 v 14:06 | Ifulda |  - Vlk samotář
...V anketě vyhrála tahle povídka, snad se vám bude líbit :). Začátek je fakt jen okecávačka. Dneska přidám ještě první 2 kapitoly, ale zatím se tam nic moc neděje. I tak ale prosím o komenty :).

Prolog
Běžela jsem lesem, jak nejrychleji jsem dokázala. Packy se mi už třepaly námahou, ale nevzdávala jsem se. V kůži vlkodlaka, která nade mnou nyní vládla, jsem byla silnější, než jako člověk, i tak jsem ale dnes překročila své limity.
Ono taky běžet něco přes čtyři míle ve tři hodiny ráno, kdy mým jediným zdrojem světla je měsíc, není žádná sranda. A to jsem se ještě ani nezmínila o celé arizonské smečce s jejich alfou v čele, která mi byla v zádech.
Svým způsobem je i chápu. Když já, jakožto vlk beze smečky, vlk hrající sám za sebe, vlak samotář, jsem vstoupila na jejich území bez pozvání, je pochopitelné, že se jim to nelíbilo. Nejsou první ani poslední, před kým utíkám z mého dosavadního bydliště. Jsem tak ráda, že jsem si stihla sbalit aspoň pár kousků oblečení a všechny bankovky, které jsem u sebe měla, do batůžku. Je sice nepříjemné celou cestu běžet s batohem v puse, ale raději takhle, než odejít s prázdnýma rukama a začínat úplně od začátku. To není nikdy příjemné.
Proč ale běžím jako smyslů zbavená? Je to velmi jednoduché. Místní alfa, a že je to pěkný protiva, se dozvěděl o mé maličkosti, žijící už čtyři měsíce na jeho teritoriu. Na takovéhle situace jsou zákony - pokud smečka na svém území objeví vlkodlaka samotáře, je nucena ho do smečky přijmou nebo zabít. No, mně se nelíbilo ani jedno.
Není nás moc, co si dovolíme žít samostatně. Jistě, jsme více pro své okolí i pro sebe sama nebezpeční, ale nemáme tak k nikomu žádné závazky. Jsme rebelové a přesně tak k nám ostatní přistupují.
Uslyšela jsem táhavé zavytí alfy, volá mě. Vlk ve mně na to reagoval a chtěl tuhle píseň zpívat s ním. Potlačila jsem ho a na chvíli soustředěním zavřela oči. Nakonec jsem vyhrála sama nad sebou. Neodpověděla jsem mu, nezavyla jsem, z mých úst, nebo spíše z vlkodlačí tlamy, vyšlo jen zakňučení.
Už jenom půl míle. Jen ještě chvíli musím vydržet a budu za hranicemi Arizony, přesněji v Kalifornii. Cítila jsem, jak se ke mně smečka přibližuje. Chtěla mě zastavit a dělala pro to vše. Nemohli za hranice bez povolení alfy z kalifornské smečky a já věděla, že tohle povolení nemají. Smečky mezi sebou přece vždycky bojují.
Sama nevím, kde se ve mně brala ta síla, abych si stále udržovala náskok. I můj vlk se mi vzpíral. On totiž toužil po vlčí rodině, kterou smečka nabízela. Chtěl sloužit alfovi jako hodný poddaný a taky vést války s ostatními smečkami, aby všem dokázal, jaká síla v něm kypí. Chtěl bojovat a chtěl být se svými druhy. Tohle všechno jsem mu já odpírala už celý ten rok, co se ze mě stal vlkodlak. Nebyla jsem na tom se svým vlkem zase tak špatně. Slýchávala jsem o případech, kdy vlk v člověku naprosto zdivočil a končilo to smrtí jeho okolí i jeho samotného. Věděla jsem, že tohle není můj případ. Svého vlka jsem si dokázala zkrotit už po třetím úplňku a i když mě občas trochu zlobí, dokážeme žít jako jeden.
Vytí se ozvalo znovu. Nebylo jen jedno a ozývalo se mi téměř za zády. Ne, Melanie, teď to nemůžeš pokazit! Ještě nikdy tě nechytli, ty to musíš zvládnout, už jenom kousek!
Mé bílé tlapy dneska předvádí téměř nemožný výkon. Jakožto drobná dívka jsem ve své zvířecí podobě menší než mužští vlci a také slabší. Zoufalství mě ale pohánělo vpřed a za svitu měsíce jsem se jen na poslední chvíli vyhýbala stromům. Děkovala jsem v duchu za to, že jako vlkodlak mám tak dobré smysli.
Poznala jsem ji. Téměř jsem viděla tlustou čáru dělící území dvou různých smeček. Něco takového my vlkodlaci prostě cítíme a já se už jen modlila, abych byla na druhé straně.
Slyšela jsem, jak se vlkodlaci po lese rozptýlili, nelíbilo se mi to. Už jsem únavou packovala, adrenalin mi ale pomáhal a já tak pokračovala dál. Pak, jenom kousek od mého vítězství, se přede mnou objevil velký hnědý vlk. Cenil na mě zuby a vrčel. Automaticky jsem zavrčela taky, dala jsem mu tak najevo, že se nedám tak lehce zastrašit. Přikrčil se a vyčkával. Má nervozita byla téměř hmatatelná. Co jen teď mám udělat? Nevím. Jediný fakt je, že se za žádnou cenu nesmím zastavit, dostihl by mě tak zbytek smečky.
Už nebyl čas na rozmýšlení. Běžela jsem ostře vpřed pevně rozhodnutá se nezastavit. Vlkodlak přede mnou se ještě více přikrčit a neopomněl mi ukázat celý svůj ostrý chrup.
Ač velmi nerada a s těžkým srdcem, musela jsem pustit celý můj majetek, který jsem si nesla s sebou. Zuby vlkodlakovi při boji velmi pomáhají a já je potřebuju mít připravené. Soustředila jsem se jen před sebe a nevědomky jsem si přikrčila. Když jsem byla jen kousek od vlkodlaka, nadskočila jsem nad něj a doufala, že se nebude chtít pouštět do boje a prostě mě nechá jít. Jak jsem byla pošetilá! Rozkaz alfy je holt rozkaz a ten se musí splnit i za cenu smrti. Další důvod, proč nebýt ve smečce.
Vlkodlak se odlepil od země a skočil mi po krku. Oba jsme dopadli na nedaleký strom, až jsme zakňučeli. Na nic jsem nečekala a jen, co jsem se trochu vzpamatovala, pustila jsem se do něj se vší vervou. Ještě nikdy jsem nebojovala proti vlkodlakovi, a mé zkušenosti jsou omezeny pouze na lov králíků a možná snad pár srnců, jinak jsem opravdu naprostý amatér. Zatím jsem se boji vždy vyhnula rychlým útěkem.
To se ale nedalo říct o něm. Vše své snažení soustředil udržet mě na tomto území do doby, než přiběhnou ostatní. Má priorita však byla naprosto opačná, proto jsem sebou cloumala jako bych byla pod proudem.
Zahryzl se mi do krku a stiskl. Nyní jsem pochopila, že mě nechce zabít - tedy že rozkaz alfy byl získat mě živou - protože kdyby chtěl, prokousl by mi lehce krční tepnu a já bych měla mizivou šanci na přežití. Namísto toho bylo jeho kousnutí spíš mateřské. Jako když fenka přenáší v zubech své malé štěňátko.
Pocítila jsem, jak to mému vlkovi medí, jak si přeje tady zůstat…ale to já nechci! Drápy jsem mu zasekla někam poblíž oka a v momentě jsem byla volná. Nečekala jsem na nic, prostě jsem utíkala, packovala a kdo ví co ještě, ale hlavní bylo, že jsem to dokázala! Jsem na území jiné smečky a tenhle vlkodlak to věděl.
Zhroutila jsem se na zem a divoce oddechovala. Povrchové škrábance se mi pomalu zacelovaly a já teď nepotřebovala nic jiného, než odpočinek.
Hnědý vlkodlak studoval každý můj pohyb, pak zhluboka zavyl, až se mi zježily všechny chlupy. Když se mi podíval do očí, jako by mi říkal, že dělám chybu, jako by mě litoval. Následně jsem v nich ale neviděla nic jiného než opovržení.
Do zubů vzal můj odložený batůžek a utíkal do temnoty lesa za svou smečkou. Co to pro mě znamenalo? Vyřídit si novou občanku, zablokovat si účet, najít novou práci, dům a hlavně sehnat nějaké šaty. Teď ale ještě ne, to až ráno.
Pomalu jsem odcupitala do nejbližšího města, kde jsem si našla své útočiště ve staré již nepoužívané budově. Snad nebudu mít štěstí na zdejší smečku už dnes v noci.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Irene Irene | Web | 7. srpna 2010 v 23:09 | Reagovat

Zajímavé, hmmm, zajímavé!!!
Přišlo mi to trochu odlišný oproti ostatním tvým povídkám, takže uvidíme, uvidíme *postrčila si brýle na nose a nasadila akademický výraz než otočila stránku k další kapitole....;o)*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama