9. kapitola 1/2

12. května 2010 v 21:28 | Ifulda |  Bloody King
...
Ahojte miláčci. Dneska jsem si sedla k PC a dopsala jsem ten kousek, který jsem měla dlouho rozepsaný. Kapča sice dopsaná úplně není, ale radši sem dám kousek, než dlouho nic, takže tuhle kapitolku věnuju Alecte, díky které jsem se do toho dneska vlastně dala :).
Jinak nezapomeňte, stále probíhá anketa v článku hned pod tímhle ;).
Snad se vám bude kapča líbit, prosím o komenty, když už jsem se do toho dala místo biologie :D.
Děkuju :)



Mladá žena s kulatým bříškem, pod kterým rostl život, stála celá uplakaná pod rouškou noci jen v dlouhé bílé noční košilce. Po spoře opálené pleti, která dostávala bílý nádech, se jí koulely slzy jako hrachy. Její pohled směřoval do země, jako by se bála vzhlédnout.
"Víš, co tě čeká!" ozval se syčivý hlas, který způsobil třas jejího těla.
Vzhlédla. Pomalu, opatrně, jako by jí měl prudký pohyb uškodit. Stála na louce, kterou osvěcoval svit plného měsíce, byl úplněk. Před ní stálo asi dvacet lidí, všichni nezdravě bílé pleti a podivné jiskry v očích. Jiskry v podobě chtíče. "Prosím," vzlykla. Pak upadla na kolena.
"Ten tvůj parchant bude moc nebezpečný, než aby mohl uzřít svět!"
Chtěla něco říct, cokoli, ale nemohla. Vzlyky byly tak silné, že jí nedovolily promluvit.
"Existuje ale legenda," ozvala se jiná žena z davu, "to dítě by nám mohlo být ku prospěchu. Jen pomyslete, jaké bychom s ním mohli mít možnosti!"
Několik dalších podivných osob souhlasně zabručelo.

Litovala jsem minuty, ve které jsem otevřela oči. Když jsem se chtěla protáhnout, jako každé ráno, zasténala jsem bolestí. Nyní jsem si nelámala hlavu s podivným snem, takových se mi poslední dobou zdá mnoho. Záda jako bych měla jednu obrovskou modřinu, která mi značně omezila pohyb. No krása, takhle mám jít do práce? Počkat, práce! Jak to, že mi ještě nezazvonil budík? Podívala jsem se na hodiny a ztuhla jsem. To je opravdu deset hodin? Nepamatuju se, kdy naposled jsem spala takovou dobu.
Srdce mi poskočilo úlekem podruhé, když ke mně přiletěl řinčivý zvuk nejspíš z kuchyně. Musela jsem být velmi opatrná, abych vstala bez bolestných povzdechů, cizinec mě ale donutil nevydat ze sebe ani hlásku. Sáhla jsem pod polštář, abych vytáhla berettu, kterou si tam před spaním vždycky schovávám, ale nebyla tam, to bylo zvláštní. Ovšem když jsem se rozhlédla, uviděla jsem všechny své zbraně na stolku kousek od postele. Vzala jsem si tedy jednu a tiše šla za podivnými zvuky, jako by někdo něco krámoval.
Chůze mi dělala ze začátku nemalé potíže, když jsem se ale trochu rozchodila, dokázala jsem chodit bez toho, abych se přidržovala stěny. Když jsem šla okolo oken, všude byly zataženy závěsy. Před kuchyní jsem se zastavila a velmi pomalu se zbraní natáhnutou před sebou jsem tam nakoukla. Spadla mi brada údivem, když jsem uviděla Moora u sporáku, jak smaží palačinky. Třikrát jsem zamrkala, pak se okamžik zpamatovávala, než jsem se začala nekontrolovatelně smát. Moor, největší upír všech upírů, samotný král, smaží palačinky u mě v kuchyni. No to je gól!
Zbraň jsem nezajištěnou odhodila na zem a měla jsem štěstí, že sama nevystřelila. Obličej jsem schovala v dlaních a z očí mi tekly slzy, jak jsem nedokázala smích zastavit. Ani nohy mě už neposlouchaly a já bolestně dopadla na zem. I to mi nezabránilo mému záchvatu smíchu.
"Alex, jsi v pořádku?" vzal mé ruce do svých a sundal je tak z mého obličeje. Jeho starostlivá tvář mě ještě víc rozesmála. Přiblížil se ke mně a jako by mě očichával, to zastavilo další smích, úsměv mi ale stále zůstal.
"Necítím z tebe trávu ani jiné drogy. Nevzala sis nějaké prášky?" zeptal se naprosto vážně. Zavětřila jsem a odpověděla na to jen větou: "Pálí se ti palačinka."
Vyskočil a utíkal ke sporáku, kde pánev sundal z rozžhavené plotny. I tohle mě velmi pobavilo a opět na mě přišel smích.
"Alex, pokud mi neřekneš, co sis vzala, budu muset ochutnat tvoji krev, abych to zjistil." Tak po tomhle prohlášení mě smích víceméně přešel.
"Nic jsem si nevzala, jen jsem nikdy neviděla krále upírů stát u plotny. Když jsem se vzbudila, slyšela jsem někoho v domě a lekla jsem se, že tu mám nájemného vraha. Zapomněla jsem, že jsi se mnou zůstal celou noc," přiznala jsem. Chvíli si mě nedůvěřivě prohlížel, než přikývl. "A navíc…je den, nespálí tě sluneční paprsky?"
Pousmál se. "I kdyby jo, zatáhl jsem závěsy, takže by mi neublížilo, ale ne, slunce mě nespálí, jen mi není příjemný jeho svit, bodá mě do očí. Ale upíry, kteří jsou stvořeny upířím kousnutím, by slunce opravdu spálilo." Vysvětlil mi a jako by byl rád, že jsem se zeptala na něco, na co mi může odpovědět. "Teď pojď ke stolu, palačinky od krále upírů jsi ještě určitě neměla," pousmál se a já s ním. Takovou snídani jsem opravdu ještě nikdy neměla.
Vstávalo se mi trochu obtížně, ale zvládla jsem to sama. Během snídaně mě Moor jen beze slova pozoroval, což mě znervóznilo.
"Ty si nedáš?" zeptala jsem se. Pouze zakroutil hlavou. "Říkal jsi přece, že ti lidské jídlo neublíží a navíc, co když jsi mi to jídlo otrávil? Budu klidnější, když si vezmeš se mnou."
Zasmál se. "Myslím, že jed by mi neublížil, sám ho v sobě mám dost," řekl, i tak si ale vzal nový talíř a jedl se mnou. Chvíli jsme snídali mlčky, než jsem se začala ptát.
"Je normální, že upíři napadají lidi?" hloupá otázka, samozřejmě, že je to normální. Sama jsem to zažila dvakrát na vlastní kůži.
"Ano, je to celkem běžné, ale jsou jisté zákony, které musí dodržovat," odpověděl, když si otřel pusu ubrouskem. "Může napadnout jen ty lidi, kteří ze svého života nic nemají. Třeba jako ten nešťastník včera. Pokud je nezabijí, musí se postarat o to, aby si lidé nic nepamatovali. Nechceme, aby o nás věděla veřejnost."
Bylo to nechutné a zvrácené! Upíři jsou strašné stvůry! "Nemyslím, že vypadám jako bezdomovec," neodpustila jsem si poznámku. Povzdychl si.
"Ano, tehdy překročili zákon, a to do celkem velké míry. Jediné štěstí měli v tom, že nikoho nezabili. Občas se stane, že upír ztratí kontrolu. Taky existují rebelové, kterým na zákonech nezáleží, od toho je už ale rada a já."
"Máte v tom pěkný bordel!" Byla jsem naštvaná a zděšená zároveň. Upíři tedy vraždí každou noc, tohle bude Daniela zajímat.
"Je to jako u lidí. Taky máte zákony, ale najdou se i takoví, kteří je porušují. Pak je tedy potrestáte."
Ušklíbla jsem se. Nejdřív jsem chtěla namítnout, že nezabíjíme lidi, ale to bych lhala. I tak je ale nezabíjíme do takové míry jako upíři. "Už mi konečně řekneš, proč jste zabili Sammyho a ostatní? On přece nebyl upír." Odložila jsem prázdný talířek a pomalu se opřela o opěradlo židle. Zabolelo to, proto jsem se radši zase narovnala.
"Ne, nebyl to upír. Byl stejný jako Tom." Nadzvedla jsem obočí.
"Myslím, že kdyby byl stejný, tak ještě žije," odplivla jsem naštvaně.
"V tomhle to nemyslím," zadíval se mi do očí, "Alex, Sammy nebyl člověk." Tíha těch slov mi téměř vyrazila dech. Sammy že nebyl člověk? A nebyl ani upír… Bože, čím se stal, že musel zemřít?
"Po-počkej. Chceš říct, že ani Tom není člověk?" zeptala jsem se.
"Ano, to přesně chci říct," přikývl a mně se zatočil svět. Křečovitě jsem se chytila hrany stolu.
Vždyť já jsem Sammyho znala. Byl to skvělý kluk, ten nejlepší člověk, kterého jsem kdy mohla potkat!
"Upíři nesají jen lidskou krev, od toho mají své valet, sluhy, kteří jsou jim vždy při ruce. Je tomu už mnoho tisíc let, co jsme si podmanili vlkodlaky, aby nám sloužili. Je to jejich povinnost. Avšak našli se i takoví, kteří utekli a žili si sami. Když je však rada našla, museli se buďto podvolit nebo byli zabiti. A to se stalo i tvému příteli."
Sammy byl vlkodlak…vlkodlak! Ten, který bývá v hororech, který s prvním úsvitem měsíce zaroste vlčí srstí s vrhá se na lidi? Ne, tak tomuhle nevěřím!
"Sammy nemohl být vlkodlak!" oponovala jsem tomu tvrzení.
"Ale ano, Alex, byl a ke všemu rebel, který byl natolik hrdý, že se nechal radši zabít, než aby plnil své povinnosti!"
Prudce jsem vstala od stolu, bolest ignorovala. "Povinnosti?" udeřila jsem pěstí do stolu, "mluvíš o tom, že ze sebe měl udělat tvoje jídlo? Byl by to pěkný pitomec, kdyby se ti podřídil!" Zlost ve mně vřela jako už dlouho ne. Přímo jsem se třásla zlostí.
A on tam stále seděl, vzhlížel ke mně, ve tváři klidný výraz. To mě naštvalo ještě víc. "Alexandro, o našem světě víš pramálo, nevíš, o čem mluvíš."
"Nevím?" znělo to spíš jako zavrčení, "možná máš pravdu, váš, jak ty říkáš - svět - znám jen něco přes tři týdny, i tak jsem ale za tu dobu něco pochopila! Upíři rovná se krvelačné odporné bezcitné zrůdy!"
Nyní to byl on, kdo zavrčel. I jeho tvář už nevypadala tak klidně. "Dávej si pozor, mluvíš s jedním z nich." Z hrdla se mu ozýval chrčivý zvuk.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli mám brát tuhle výhružku vážně, nechala jsem se však příliš ovládat zlostí. Ta se ve mně hromadila jako když šálek čaje zaléváte horkou vodou. "Ty mi nebudeš říkat, jaký Sammy byl. Byla jsem to , kdo ho znal a byl jsi to ty, kdo dal povel k jeho odstranění!"
"A udělal jsem to s potěšením! Nestrpím neposlušnost na svém území!" jeho oči se do mě zavrtaly jako dvě právě vystřelené kulky. Zlost mi bubnovala v uších a jeho slova způsobila, že se šálek právě přelil. Stalo se to tak rychle, ale mně to připadalo jako věčnost.
Jako by se ve mně po celou dobu našeho rozhovoru kupila podivná energie. Byla mrazící, šimravá a vřící zároveň. Pomalu naplňovala každou mou buňku v těle. Pak, když už jsem jí byla plná, musela ven. Stále narůstala, ale do mě už se nevlezla. Dusila mě. Zajíkla jsem se a zavřela oči nad tím něčím, co jsem ještě nikdy nezažila. Pak silou, která mi vzala dech, ze mě vytryskla v tenkých chomáčcích, které se všechny soustředily na jeden cíl, na Moora. Ta síla ze mě prýštila a já se do ní opřela celým svým . Chtěla jsem Moorovi ublížit, chtěla jsem, aby se cítil alespoň z poloviny tak špatně jako já. Nikdy nedám na Sammyho dopustit!
Stejně, jako energie tryskat začala, tak taky skončila. Jako by se zpřetrhala vlákna, která mě k ní pojila, a ve mně teď nezbylo nic, jen prázdno.
Nevím, jestli jsem omdlela, nebo jsem jen přestala vnímat, ale nejspíš to trvalo jen chvíli. Až nyní jsem si dokázala uvědomit své hluboké a prudké dýchání, jako bych před chvilkou uběhla maraton. Ležela jsem na zemi a cítila se slabá. A ano, vyděšená! Co to ksakru bylo?
"Alexandro?" jeho hlas zněl podivně unaveně. Ještě nikdy jsem ho neslyšela znít tak unaveně! Pootočila jsem hlavu a zjistila, že za stolkem leží na zemi a taky taktéž má obtíže s dechem. Dívá se na mě, tvář opět klidnou.
"C-co to bylo?" lekla jsem se svého tak skřehotavého a vyděšeného hlasu. Tohle jsem nebyla já! Já si nemůžu připustit být vyděšená!
Podíval se mi do očí, dýchajíc už normálně. "Stalo se ti to už někdy?" Ani nezněl tak unaveně jako před chvílí. To já se cítila sakra unaveně!
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že mi odpověděl na otázku. Nevěděla jsem, a zároveň se i bála, že můj hlas bude opět tak vystrašený, proto jsem radši zvolila záporné zakývnutí hlavy. Stočila jsem se pak do klubíčka, objala si kolena, zavřela oči a pokusila se zhluboka dýchat. Musíš se uklidnit, Alexandro!
kj
Prosím o komentíky!!! :)
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Alecta Alecta | 13. května 2010 v 13:18 | Reagovat

Miluju tě, miluju tě, miluju tě... Strašně moc jsi mi zvedla náladu touhle kapitolou a jsem ti za to moc a moc vděčná :) Naprosto jsi mě rozesmála, když jsem četla tu část o palačinkách, myslím, že to byla velmi dobrá vsuvka, která dělá tuhle povídku tak skvělou :P A ten Moor, jak rychle mění nálady? Myslím, že se mu u mě zvyšuje oblíbenost jeho postavy. A co ta energie, která vytryskla z Alex? Že by se probouzela její moc? Ještě se mi líbilo, jak i William potom vypadal unaveně, protože to ho dělá trošku méně silným, než jsem zprvu očekávala. Nemám ráda superpostavy s neomezenou mocí. Budu napjatě čekat na další a doufám, že ti ta biologie nedopadla špatně, když jsi se na ní neučila :)

2 Mariana Mariana | E-mail | Web | 13. května 2010 v 15:17 | Reagovat

ANO!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Další kapitola!!! Jo!!! :-D Ani nevíš, jakou radost jsi mi udělala!
Bylo to perfektní. Začíná se v ní projevovat její pravé já a s ní si jen tak zahrávat nebude :-) Těším se na pokračování :-)

3 Saraz Saraz | 14. května 2010 v 18:03 | Reagovat

Konečně! :-) Byla to pěkná první část, konečně jsme se dozvěděly, čím byl Sammy zajímaví. S Alex se to začíná zajímavě vyvíjet... jsem zvědavá čím bylo dítě, které se nemělo narodit tak nebezpečné a přesto potřebné upírům (typla bych si křížence :-P)

4 Angel Angel | 15. května 2010 v 9:31 | Reagovat

Wau já valila oči. Díky moc za tuhle kapitolku a doufám, že nebudem muset čekat tak dlouho na další. Dokonalé 8-)

5 zuzu zuzu | Web | 23. května 2010 v 21:30 | Reagovat

posledne dni nerobim nic ine len brazdim blogy a hladam inspiraciu... toto je skvela poviedka... paci sa mi ako to pises, len tak dalek :)

6 lucik lucik | 19. června 2010 v 22:35 | Reagovat

ooooou...prepacte...dlouho jsem tady nebyla...opravdu se moc "omluvuju"...
nadherna (pul)kapitolka... proste...OMG:)...krasne...Moora miluju cim dal vic:D

7 sparry sparry | 18. října 2010 v 14:10 | Reagovat

hm skvela poviedka, dnes som ju za 3 hodky preluskal a strašne sa mi páči, len bolo by fajn ak by si si našla čas na jej dokončenie ;-)

8 Mariana Mariana | E-mail | Web | 22. října 2012 v 21:29 | Reagovat

Ahoj, po dlouhé době jsem sem zase jukla a doufala, že se objeví další kapitola. Tahle  povídka mě hodně zaujala a doufám, že bude mít pokračování. Prosííím prosííím co připsat další pokračování?? :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama