3. kapitola

31. května 2010 v 18:54 | Ifulda |  - Vlk samotář

...
Čao zlata moje :)
Tak jsem se konečně donutila zveřejnit další kapitolu. Můj senzační sourozenec totiž udělal maturitu a ještě jsem se tak nějak nedostala z dennodenních bujarých oslav. Zrovna teď je na chatě s děckama a já se za nima v blízké době chystám. I tak jsem ale nezapomněla na psaní, tak tady máte další kapču :). Chci ji věnovat všem lidem, kteří mě potěšili komenty k minulé kapči téhle povídky a tím urychlili její zveřejnění. Jsou to: Mariana, Terka, Angel, Saraz, Miki, Ignitus Ventus, Rizell, Zuzu. Děkuju za komenty :)
Tak se dejte do čtení, i když se přiznám, že tahle kapča není nijak extra dobře napsaná. Teď ale opravdu nejsem ve stavu, kdy by její přepisování jí mělo pomoct, spíš bych jí ještě víc uškodila :D.
Prosím o hlásek v anketě, abych si vás mohla sečíst :D a opět prosím o komenty :)
P.S.: kapča k BK bude snad to týdne ;)



Když jsem přijela do hotelu, sbalila jsem si všechny věci do jedné tašky, doklady i s peněženkou jsem si strčila do zadní kapsy riflí, odhlásila a zaplatila si pokoj a šla na nejbližší parkoviště. Nejednou jsem byla nucena ukradnout si auto, což mě naučil jeden můj přítel z ulice. Nejdříve jsem se rozhlédla, jestli se náhodou nenajde autíčko, jehož majitel ho zapomněl zamknout. Jak to tak ale vidím, všichni jsou víc a víc opatrní na své věci. Musela jsem si nejdříve otevřít dveře, než jsem se dostala dovnitř. Poškodila jsem zámek, ouha, smůla.
I startování pomocí drátků jsem zvládala bravurně, stejně jako ti borci ve filmech, nyní to ale byla realita a já měla srdce až v krku, jak jsem se bála, že mě někdo uvidí. Když ale motor naskočil, měla jsem vyhráno.
Rozjela jsem se, ale kam vlastně? Alfa naznačil, že další smečka je na severu Kalifornie, třeba tady někde bude ještě nějaká jiná a já nebudu mít tak dlouhou cestu. Každopádně můj cíl byl jasný - pryč z tohoto území.
Plyn jsem měla sešlápnutý až k zemi. Jako vlkodlak jsem měla lepší zrak i v podobě člověka, a tak jsem se nemusela bát havárky.
Bylo brzo ráno a tak jsem potkala jen málo aut. Držela jsem se hlavních cest, nechtěla jsem nikam zajíždět, protože jsem se bála zdejších vlkodlaků. Je možné, aby mi opravdu nedovolili odjet?
Naproti mě jel kamion a i on nejel podle předpisů a nabíral na rychlosti stejně tak jako já. Nejspíš dostal smyk, jinak si neumím představit, jak jinak by se to mohlo stát. Těsně, než jsme se mohli minout, sjel na můj silniční pruh a mě i s celým autem strhnul stranou. Událo se to všechno tak strašně rychle, že jsem si to ani nestačila uvědomit. Auto, ve kterém jsem jela, se převrátilo na střechu, pak znovu na kola a takhle válelo sudy ještě chvilku, než se nedostalo na ohrazení tohoto mostu. To jako kdyby tam ani nebylo, auto ho prostě protrhlo, jako by bylo z papíru. Pak už jsem se jen řítila do vody.
Proč mám tak blbý zlozvyk nepoutat se? Kvůli němu jsem sebou v autě házela jako hadrová panenka, i když jsem byla vlkodlak. Ani jeho síla mi nepomohla dostat se z auta v čas. Byla jsem celá potlučená, z nosu mi stékala krev po puse a do hlavy jsem se bouchla snad nesčetněkrát. Kdybych nebyla vlkodlak, jistě bych už ztratila vědomí.
Voda mě za chvíli obklopovala ze všech stran, jak se dostávala dovnitř auta. Pokusila jsem se otevřít dveře a ty nechtěly povolit za žádnou cenu, ani když jsem použila vlkodlačí sílu. Tohle přece není možné! Vydržím pod vodou dlouho, ale před pádem jsem se málo nadechla a navíc si i trochu vody lokla.
Tluču do dveří i do skla, dokud konečně nepovolí a já se můžu dostat z auta. To už kleslo pěkně hluboko a mě tak čekala dlouhá cesta nad hladinu. Voda se najednou kolem mě prohnala jako ve víru a pak … pak jsem ztuhla a nevěřila svým očím. Vedle mě se totiž objevil Filip. Kluk, kterého jsem před necelým půl rokem opustila v Kanadě, když mě tamější smečka objevila. Chodili jsme spolu skoro tři měsíce, když jsem musela zmizet bez rozloučení. Nevěděl totiž, že jsem vlkodlak, neřekla jsem mu to, a tak jsem mu ani nemohla vysvětlit, proč jsem tak narychlo odjela.
I v té vodě jsem poznala jeho krásný obličej s vlasy zářícími jako slunce. Asi opravdu sním, tohle se mi všechno zdá!
Od údivu jsem otevřela pusu a nechtěně si opět lokla trochu vody. Ta se dostala tam, kde neměla co dělat a já jsem zpanikařila. Pokoušela jsem se nadechnout, ale nešlo to, jako kdybych úplně zapomněla na to, že jsem ještě stále ve vodě. Musel to být právě Filip, kdo mě začal vlčí rychlostí vytahovat nad hladinu.
Konečně jsem byla na vzduchu a vykašlávala jsem vodu z plic. Myslím, že jako člověk bych se dneska nejspíš utopila a jako vlkodlak málem taky.
Něčí teplé ruce mě držely nad hladinou a já si uvědomila, že za sebou cítím vlkodlaka. Lekla jsem se a prudce se otočila. Nevím, jestli mám halucinace nebo jsem se tak moc bouchla do hlavy, ale opravdu u mě byl Filip a tvářil se starostlivě. Přitáhl si mě pevně na hruď, až jsem skoro zase ztratila dech.
"Už je dobře, už jsem s tebou," říkal, jako by konejšil malé dítě. Bodlo mě u srdce. Nebyl pochyb o tom, že by tohle nebyl Filip. Byl to on, ale trochu…jiný. Je vlkodlak!
Políbil mě do vlasů, pak se mnou začal plout na břeh. Za celou tu dobu jsem nebyla schopná ze sebe vypravit jediné slovo. Jak dlouho je vlkodlakem? A jak se to vůbec mohlo stát? Co dělá tady v Kalifornii? Je taky sám? Pak mi to ale došlo. Ten známý pach, který jsem včera v lese cítila…to byl on! Měl snad něco společného s tím kamionem, který do mě narazil? Měl snad on za úkol mě zastavit, abych neodjela z města?
Když už jsme byli na suchu, vtáhl si mě do náruče, jako malé miminko, a já se nechala. Jako by byla moje mysl v mlze, jako bych to obětí potřebovala natolik, že kdyby mě pustil, zbláznila bych se.
"Třesu se," uvědomila jsem si. Jsem vlkodlak, proto bych neměla pociťovat zimu. Na chvíli jsem zauvažovala, jestli se mi tohle všechno jen nezdá a v tom snu jsem se stala opět jen pouhým člověkem. Pousmála jsem se, kéž by se to stalo i doopravdy.
"Jsi jen v šoku," pohladil mě po tváři, "za chvilku to přejde." Přikývla jsem a víc se přitulila k jeho teplé hrudi. My vlkodlaci máme vyšší teplotu než obyčejní lidé a já ji teď nějakým způsobem potřebovala získat zpět.
"Už na nás čeká auto. Pojedeme ke mně a tam ti všechno vysvětlím."
"Patříš sem do smečky, že ano?"
Na chvíli se zarazil. "Přesně tři měsíce."
Takže jsem měla pravdu. Tam v lese to byl on. Přemýšlela jsem, jaké mám možnosti. Co jen musím udělat, abych se jim vyhnula bez toho, abych zase nějak nezranila Filipa. Než jsem něco vůbec stačila vymyslet, už jsem se mu houpala v náruči. Chtěla jsem protestovat, ale jakmile se mi zatočila hlava, pochopila jsem, že se mé tělo ještě dostatečně nezregenerovalo.
"Vedeš mě za svou smečkou?" vylekala jsem se, jak můj hlas zněl vystrašeně. Opravdu jsem před nimi měla respekt, to ale nic nemění na tom, že se budu bránit a hájit svoje záměry.
"Oni tě nezabijí, Daniel by to nedovolil."
"Daniel?"
"Alfa," vysvětlil.
"Nech mě, Filipe. Nechci do domu, který je plný vlkodlaků." Aby to lépe pochopil, pokusila jsem se od něj odtáhnout. Držel mě ale moc pevně.
"Ne, Melany, takhle tě tu nenechám. Za chvíli sem přijede záchranka, hasiči i policie a nechci, abys měla problémy ať už s ukradeným autem, nebo s tím, jak jsi pád vůbec přežila téměř bez zranění."
"Rozhodně nejsem tak pitomá, abych tady zůstávala!" zavrčela jsem, jak to umíme jen my vlkodlaci. Zasmál se.
"Ještě ti bude chvíli trvat, než budeš moct normálně chodit."
Ruce jsem zaťala do pěstí. Jako vlkodlak je mladší a teď se ke mně chová jako k malému dítěti. To bych měla dělat já, ne on!
"Filipe, už nás k sobě nic nespojuje, nemusíš se o mě starat, nemáš k tomu důvod!" ohradila jsem se naštvaně, i když to z mé strany byla lež. Stále jsem ho milovala.
Až téměř bolestivě mě k sobě víc přitáhl a v jeho očích zazářila zlost. Zlost na mě. Už otevřel pusu, že něco řekne, nakonec si to ale rozmyslel. Že by mě ještě stále po tom všem miloval?
"Musím tě přivést ke smečce, je to rozkaz a ten já splním. Samotáři jsou nám všem jen na obtíž. Jsou sobečtí a jenom všem přidělávají práci." Tohle nejsou slova člověka, který je zamilovaný. Až teď jsem pochopila, že je na mě Filip opravdu naštvaný. Než jsem mu stačila odpovědět, už jsme stáli před černým autem. Filip otevřel dveře a ne moc šetrně mě položil/hodil na zadní sedadlo. Sám si sedl dopředu.
Na místě řidiče seděla pohledná blondýnka s kudrnatými vlasy. Cítila jsem, že je vlkodlak a nebyl pochyb, že patřila ke smečce.
"Ahoj vlčice. Promiň za tu bouračku, nechala jsem se trochu unést," rozjela auto a jela poměrně velkou rychlostí, "chtěla jsem jen zjistit, kolik toho vydržíš, ale musím říct, žes mě překvapila. Myslela jsem, že jsi o něco silnější, ale vy samotáři jste tak strašně nemožní!"
Se zavrčením jsem se prudce zvedla do sedu a měla jsem v plánu ji alespoň uhodit. Filip však reagoval velmi rychle a jednou rukou mě hodil zpátky na sedadlo. Ještě že to udělal, zatočila se mi totiž hlava a radši ať si blondýnka myslí, že jsem se stáhla kvůli Filipově zásahu.
"Beth," napomenul svoji kamarádku.
"Klídek, Filipe. Tahle nám opravdu neublíží, vždyť se na ni podívej, je tak slabá, že z hloupého pádu do vody nám už pomalu ztrácí vědomí," zasmála se a dopalovala mě tím k úplné nepříčetnosti. Rozhodně jsem neupadala do bezvědomí a už vůbec nejsem tak úplně slabá, jak si myslí. Je pravda, že jsem celou noc nespala a pád mě trochu oslabil, ale stále jsem vlkodlakem.
Opět jsem se zvedla do sedu a nejdříve se vyhnula Filipově levačce, než jsem s napřaženou pěstí zaútočila na tu drzou blondýnku. Ta se ani nenamáhala bránit.
Nejspíš natolik věřila ve Filipovy rychlé reflexy, že se nad tím ani nevzrušovala.
Ten mě zase zastavil a za jízdy přeskočil za mnou do zadu, kde mě uvěznil ve svém pevném sevření.
"Mohla bys toho nechat, Elisabeth?" okřikl ji neštvaně.
"Jen počkej, ty blonďatá mrcho, pusť mě, Filipe!"
"Nech toho!" poručil mi hlasem plným autority, ale já jsem na něj nedala. Musela jsem jim oběma dokázat, že si se mnou nemají hrát.
Blondýnka se jen smála. "Jen ji klidně pust, aspoň budeme mít pak klid, až jí jednu natáhnu."
Měla pravdu. Vztek pomalu upadal a já jsem začínala konečně rozumně přemýšlet. Uklidnila jsem se a po celou cestu mlčela, i když mě ona dál urážela. Pomalu jsem začala klimbat.
Naštěstí netrvalo dlouho, kdy Elisabeth zastavila před menším domkem stále ve městě, i když na druhém konci, než jsem já byla ubytovaná v hotelu. Když mě Filip konečně pustil, otevřela jsem dveře od auta a vystoupila. Trochu se mi zatočila hlava, jak jsem se rychle dostala na nohy a hned jsem pak na ramenou měla Filipovy ruce. Odstrčila jsem je a tím mu dala najevo, že jeho pomoc nechci.
Pochopila jsem, že zdejší smečka se pohybuje hlavně v tomhle okolí, už jen díky vlkodlačímu pachu, který se zde nedal jen tak přejít. Bylo mi tady víc než jen nepříjemně. Zatím se mi vlastně nikdy nestalo, že bych byla až takhle blízko nějaké smečky.
"Neříkal jsem ti snad, že všechny tvé útěky budou zbytečné?" ozval se posměšně alfa smečky ode dveří. Změřila jsem si ho nenávistivým pohledem.
"Můžeš být na své psíky hrdý," odplivla jsem ta slova, "jsou poslušní jako beránci."
"Samozřejmě, oni totiž vědí, pro co tohle všechno dělají."
"Asi neznají všechna fakta, jinak by ti služky nedělali!"
"Co ty o tom můžeš vědět, jsi vlkodlakem teprve rok a pokud vím, ve smečce jsi nikdy nebyla."
"Vím o tom dost a to mi stačí."
"Nevíš o tom nic," vložil se do našeho hovoru Filip. Naštvaně jsem se na něj otočila.
"A co o tom můžeš vědět ty, jsi vlkodlakem ještě kratší dobu než já!"
Ušklíbl se, "moje první přeměna byla naprosté fiasko a nebýt Daniela, dopadl bych hodně špatně. To on mi se vším pomohl, bez něj bych byl teď už mrtvý nebo bych se stal bláznem."
Odfrkla jsem si. Já to zvládla i sama!
"Měli bychom v hovoru pokračovat vevnitř, venku nás může někdo slyšet," vložila se do hovoru i blondýnka, které věnovala velkou pozornost svým nehtům.
Nechtělo se mi tam mezi ty supy, ale neměla jsem žádnou šanci k úniku. Vyšla jsem tedy ke dveřím, Filip mi šel v zádech jako stín. Snad čekal, že upadnu, ale slabocha ze sebe dál vážně dělat nechci.
Vevnitř dům vypadal útulně. Filip mě zavedl do obýváku, jak jsem pojmenovala místnost s dlouhou starší sedačkou, televizí a křeslem. V domě byl ještě jeden vlkodlak, kterého jsem neznala, i tak jsem ale čekala, že sem dotáhnou celou smečku. Proč jsem si to myslela? Nevím.
"Přinesu ti něco na převlečení, ať nejsi v mokrých věcech." Přikývla jsem na Filipa a čekala, co se bude dít dál.
"Beth? Můžeš mi vysvětlit, co se stalo?" Daniel si sedl do jednoho z křesel. Každý jeho pohyb byl jako by ho někdo tahal za špagátky. Přesný s velkou grácií.
"Museli jsme ji nějak zastavit. Ukradla auto, tak jsem si půjčila kamion a šťouchla ji do vody," pokrčila rameny a já jsem jen zatínala ruce do pěstí. Kráva blbá!
"Pojď si sednout, Melany," pobídl mě Daniel k sedačce.
"Ty mi neporoučíš, nejsem tvůj vlkodlak!" odsekla jsem a bylo mi naprosto jedno, co udělá. I kdyby mě teď zabil, je mi to opravdu jedno. Všechno je mi teď jedno! Jsem naštvaná, hodně naštvaná, a unavená. Ať jdou všichni k čertu!
V Danielových očích vzplál oheň. "Vyzíváš mě, moje vlčice, a já mám výzvy rád. Nebude trvat dlouho, kdy mě budeš nazývat alfou."
Posměšně jsem si odfrkla. "Ty a alfa? Můj alfa?" falešně jsem se zasmála, "To opravdu nehrozí! Jsi jen do sebe zahleděný znuděný psíček, který nemá co na práci, tak si zpestřuje život mnou. Díky, ale já za tvůj ubohý čas opravdu nestojím!"
Než jsem se nadála, narazila jsem do zdi a krk mi pevně svíral jeho ocelový stisk ruky.
"Nehraj si se mnou! Já jsem mnohem silnější alfa, než které jsi poznala, taky mnohem starší a vím, jak se musí jít na ty nezkrotné hlupáky, jakým jsi i ty."
Pomalu jsem se dusila a pokoušela se ho od sebe dostat. Je opravdu silný, to jsem ale mohla zjistit už tehdy v lese.
"Nesu to oblečení."
Alfa mě konečně pustil a já bolestivě dopadla na zem. Ne jenom, že mě teď třeštila hlava, ještě k tomu jsem zalapala po dechu. Někdo mě vytáhl na nohy.
"Příště si své řečičky nech sama pro sebe, ušetříš si tak spoustu nepříjemností."
Mé oči se setkaly s těma jeho plnýma autority samotného alfy smečky. Musela jsem uznat, že tenhle má vážně něco do sebe. Hodil po mně nějaké oblečení, které mu Filip nejspíš podal a ukázal mi dveře od koupelny. Aspoň že tak. Když jsem si na sebe dala velké džíny, které jsem si musela třikrát ohrnout a utáhnout pořádně páskem a bílé triko, které mi sahalo až ke kolenům, pověsila jsem své mokré oblečení na topení. Vytáhla jsem z kapsy peněženku a dala si ji do nových riflí. Slyšela jsem, jak se domovní dveře otevřely a někdo vyšel ven.
Podívala jsem se do zrcadla a zhrozila se. Všechny rány jsem už měla zacelené, ale stopy zaschlé krve na obličeji zůstaly. Smyla jsem si je a ještě si trochu prohrábla stále vlhké vlasy.
Když jsem se vrátila zpět do obýváku, na sedačce už seděl jen Filip s Danielem a o něčem si tiše povídali. Přitom si dávali velký pozor, abych nezachytila ani jedno slovo.
"Teď se mnou plánuješ co, alfo?" složila jsem si ruce na prsou a držela si od něj dostatečný odstup.
"Teď bychom si konečně mohli všichni pořádně odpočinout, vytáhla jsi nás z postele."
"Fajn, já se jdu postarat o své věci, které jsem nechala v autě."
"O to se postaráme my, ty si běž odpočinout," usmál se na mě Filip povzbudivě.
"Nemám kde odpočívat a navíc musím do práce, Samanta si o mě bude dělat starosti." Můj hlas byl najednou jemný a upřímný. Jako by mě Filip svým úsměvem donutil změnit chování.
"Jsme smečka a ta si navzájem pomáhá," i Danielův hlas nabral na vlídnosti, "Filip ti jistě rád poskytne přístřeší a moji vlci se o tvé věci postarají."
Zakroutila jsem hlavou. Ukazuje mi výhody, jaké smečka má, ale už nic neříká o protislužbě, kterou nemíním podstoupit.
"Jen si pojď lehnout, postarat se o všechno můžeš, až budeš v lepším stavu," nabídl mi Filip. Dlouho jsem přemýšlela. Přece jenom jsem opravdu unavená, ale vlkodlak má přece jen něco vydržet, ne? Nakonec ale proč by mi nemohl pomoct bývalý přítel? Ne jako vlkodlak, ale jako starý známý.
"Dobře," přikývla jsem a nechala se zavést do menší modré místnosti s velkou postelí. Nejspíš ložnice. Měl tu čisto stejně jako pokaždé, když jsem byla u něj doma ve Vencouveru.
"Díky, že mě u sebe necháš," plácla jsem ani nevím proč. Snad jen jsem vycítila to napětí mezi námi. Podíval se na mě zvláštním pohledem a já pochopila. "No jasně, rozkazy přece musíš poslouchat!" naštvala jsem se.
"Ne, tak to není. Nechal bych tě tu, i kdyby mi to Daniel neřekl." Bránil se.
"Ale ne, kdyby ti tvůj páníček poručil mě vyhodit!" Na to už argument neměl. Jak jen se změnil! Vždy bojoval sám za sebe. Míval svůj cíl, kterého chtěl dosáhnout za každou cenu. Nikdy nedělal nic proti svému přesvědčení a teď? Kdybych věděla, že se z něj stal vlkodlak, postarala bych se o něj sama a mohli jsme tak být spolu, jen my dva. Co se jen z něho stalo kvůli jedné hloupé smečce!
"Raději běž, Filipe," zakroutila jsme nad ním hlavou a potlačila v hlase zklamání.
"Přeji ti krásné sny." Pokusil se na mě usmát, ale moc se mu to nepodařilo. Raději opravdu odešel.
Lehla jsem si do peřin, ze kterých jsem cítila jeho vůni. Všechno by mohlo být jinak, kdybych nebyla vlkodlak. Nikdy bych od něj neodešla a mohlo by nám spolu být tak dobře! Jedna osamělá slza mi stékala po tváři, než jsem ji dlouhým tričkem setřela. Nechtěla jsem myslet na to, kde jsem, proč tady jsem a co tady dělám, chtěla jsem se už jen propadnout do spánku a to se mi naštěstí podařilo téměř okamžitě.

V další kapči si budeme moct přečíst dost šokující rozhovor mezi naší hrdinkou s Filipem ;)
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Čteš tuhle povídku?

Ano 91.7% (22)
Ne 8.3% (2)

Komentáře

1 zuzu zuzu | Web | 31. května 2010 v 19:46 | Reagovat

jeeej... pekna kapitolka... :) Daniel sa mi paaaci... som zatazena na presne takych chlapov... :) och... 8-)

2 Angel Angel | 1. června 2010 v 20:12 | Reagovat

Já sem zvědavá na Daniela 8-)

3 Ignitus Ventus Ignitus Ventus | 1. června 2010 v 20:25 | Reagovat

Moc pěkná kapitolka, těším se na ten rozhovor a jak to bude pokračovat dál.

4 Jeanne/Kalamity Jane Jeanne/Kalamity Jane | Web | 2. června 2010 v 19:29 | Reagovat

Hojky! Náhodou som narazila na tvoju stránku a poviedka ma fakt zaujala. Je skvelá, píšeš úžasne. Už sa neviem dočkať pokračovania :)

5 Saraz Saraz | E-mail | Web | 4. června 2010 v 14:59 | Reagovat

chudák, ale aspoň to skusila :-) Ten náklaďák byla podpásovka:-D
Sem zvědavá, kdo vyhraje.

6 Rizell Rizell | Web | 6. června 2010 v 12:12 | Reagovat

hmmm... kruci, teďkom mám dilema... Filip, Daniel... zatím nejspíše Daniel, nemám ráda slabochy... ;-)
ale uvidíme, uvidíme...
šokující rozhovor :-D  :-D  :-D  :-D
připomnělo mi to takové ty bulvární plátky a reklamy na to typu- šokující odhalení...   takže si určitě zaujala :-P
with love Eve

7 Maličká Maličká | 6. června 2010 v 22:20 | Reagovat

Hey, really good...fakt se mi to moc líbí, ikdyž jsem zmatená z toho Daniela, ale ta bloncka je cool:D:D:D
jen tak dál:))
(pardon za tu angličtinu, ale byla jsem tejden v cizině a mluvila vlastně jenom anglicky, musim se aklimatizovat...:D:D:D)

8 Terka Terka | 10. června 2010 v 15:40 | Reagovat

Daniel se mi začíná pěkně zamlouvat.už se těšim na pokráčko :-D

9 hannah hannah | 10. června 2010 v 18:11 | Reagovat

jak to robis ze hoci si poviem nie uz to nebudem citat aj tak zacnem a tak ma to uputa?:D

10 GróFka Charlotte di Rivombro GróFka Charlotte di Rivombro | Web | 13. června 2010 v 17:49 | Reagovat

wau..píšeš nádherně..nechtěla bys spřátelit??

11 miki miki | 14. června 2010 v 18:02 | Reagovat

tesim se na dalsi ;-)

12 GróFka Charlotte di Rivombro GróFka Charlotte di Rivombro | Web | 14. června 2010 v 19:24 | Reagovat

už tě mam přidanou ve spřátelkách... :-)

13 lucik lucik | 21. června 2010 v 17:50 | Reagovat

huh...tak to je...thriller:D...
krasne...prosiiiiim, dasli kapitolky:) ;-)

14 Irene Irene | Web | 8. srpna 2010 v 0:05 | Reagovat

O_O ALE...ŠOKUJÍCÍ??? .....hehehehehehehhehehehehehehe
Hmmmm..........
*o pět fantazijdních minut později*
Tak jo, pádim, ale... Daniel se mi vážně zamlouvá.... takovej náš drsňák...hmmm, mlask! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama