2. kapitola

15. května 2010 v 14:10 | Ifulda |  - Vlk samotář
avatar 1
Prosím o komenty. Napiště, jestli mám tuhle povídku psát dál nebo se na ni vykašlat a radši zveřejnit tu druhou ;)


2. kapitola

"Dnes jsi nějaká podrážděná," zavrčela na mě Sam, když jsem jí vzala talíře z ruky s tím, že stůl šest obsluhuju já, ne ona.
Povzdechla jsem si, "promiň, špatně jsem se vyspala." Raději jsem šla odnést jídlo zákazníkům a přiměla se nemyslet na dnešní úplněk. Byla jsem strašně nesvá. Ještě stále jsem nezjistila, ve kterém městě v Kalifornii sídlí smečka a kde loví, když je úplněk. Měla jsem strach, že se s nimi dnes v noci potkám, to bych musela znovu utéct a opět se stavět na nohy.
"Mel?" oslovila mě má kamarádka, "co bys řekla na takové zpestření nálady? Zajděme si dnes do klubu!" prosila a úpěnlivě na mě upřela svoje nevinné oči. Jen těžko jsem ji odmítala.
"Promiň, ale dnes mi není nějak dobře, půjdu si brzo lehnout," a bylo to ještě horší, když jsem jí lhala. Ovšem je to pro její dobro.
Posmutněla. "Opravdu tam nechceš zajít? Třeba kdybychom si zašli mezi lidi, bylo by ti líp. Blbli bychom spolu a tobě by se konečně po třech dnech zvedla nálada." Opravdu jsem protivná už takovou dobu?
"Promiň, ale fakt ne. Zajdeme si někdy jindy, slibuju." Alespoň tohle malé ujištění jí nevzalo celou tu jiskru, která se jí odrážela v očích.
Když jsem přišla do hotelu, zmocnil se mě zlý pocit. Čím víc se blížilo setmění, tím víc nervózní jsem byla. Už hodinu před stmíváním jsem odešla z hotelu a nechala klíč od pokoje na recepci. Tohle městečko jsem už znala a taky jsem věděla o lese, který je nedaleko a právě tam jsem měla namířeno.
Srdce mi nervózně bušilo do hrudi, když se začalo stmívat. Tehdy ke mně zavítal něčí pach, který se mi zdál strašně známý a přitom naprosto cizí. Zmocnilo se mě zlé tušení, které mě ne a ne opustit.
Sundala jsem si šaty a nechala je poskládané na hromádce pod stromem. Teď už mi zbývalo jen čekat, což na tom bylo to nejhorší. Dneska jsem se cítila opravdu divně, nikdy jsem nebyla tak mimo kůži jako právě nyní.
Obklopila mě tma a já se zadívala do tváře měsíce. Bylo to tady. Cítila jsem jeho sílu, jak do mě vniká a donutila mě zalapat po dechu. Narazila do mě tak silně, až jsem klesla na kolena. Roztřásla jsem se a nedokázala to zastavit. Začalo mě bolet celé tělo, schoulila jsem se do klubíčka. Tohle se mi stalo jen jednou, a to když jsem svou proměnu zažívala poprvé. Co se to dnes děje?
Uslyšela jsem vytí vlků a ucítila pach neznámé smečky. Tohle je špatné, opravdu hodně špatné. Neměla jsem ale čas zabývat se nějakou hloupou smečkou. Mé tělo bylo jako v ohni a celé se třáslo. Pevně jsem semkla víčka k sobě a ruce zaťala do pěstí. Potřebovala jsem nějak přemoct tu bolest.
Vlk ve mně se nejspíš zbláznil. Jako kdyby mě chtěl roztrhat zevnitř. Chtěla jsem být konečně vlkem, zbavit se bolesti, ale nešlo to. Byla jsem zoufalá a nevěděla, co mám dělat. Vlk byl uvězněn v mém těle a nemohl se dostat ven. Jestli to takhle potrvá ještě chvíli, asi se zblázním! Na čele se mi objevil studený pot a těžce jsem dýchala. Objímala jsem se pažemi a zoufalstvím mi začaly téct slzy.
Pocítila jsem dotyk na tváři. Ztěžka jsem otevřela oči a úlekem sebou cukla. Přede mnou stál obrovský zlatohnědý vlk a olizoval mi obličej. Chtěla jsem utéct, ale nedokázala jsem se postavit. Když mi vlk opět olízl tvář, mé oči se setkaly s těma jeho. Jako by mezi námi proběhlo nějaké spojení, určitá mocná síla, která uklidnila mého vlka. Nevím, jak dlouho jsme se na sebe vzájemně dívali, po té nekonečné době jsme se však konečně přeměnila v bílého vlka.
I v téhle podobě jsem zůstala celá zmožená ležet na zemi. Neznámý složil packy pod sebe a lehl si ke mně. Tyčil se nade mnou jako můj ochránce. Až teď jsem si plně uvědomila, že se stalo to, čeho jsem se nejvíc obávala. Tohle znamená změnit prostředí. Opět.
Pochopila jsem, a můj vlk mi to jen potvrdil, že přede mnou leží alfa kalifornské smečky. Nevím, co má za lubem a ani to nedokážu odhadnout. Nevypadal však, že by mě chtěl nechat jen tak být. Zamrkala jsem a konečně se odvážila vstát. On vstal taky. Byl mnohem větší a mohutnější než já a vyzařovala z něj autorita.
Nemělo cenu utíkat, on je rychlejší a jistě má i lepší reflexy, proto jsem se jen otočila a vykročila do lesa.
Až nyní jsem si všimla přítomnosti celé smečky. Stála kolem mě v kruhu a vyčkávala na rozkazy. Viděla jsem to jasně - ty pouhé figurky ve hře, které nemají svůj vlastní život. Ne, nikdy nebudu jako oni, nikdy se nebudu podřizovat a dělat ze sebe otroka! Samou zuřivostí jsem zavyla, i když můj hlas nebyl tak silný a pevný, jako jindy. Stále jsem byla trochu oslabená tou dnešní podivnou přeměnou.
Rozhlížela jsem se stále dokola a hledala alespoň malou skulinu mezi nimi, kterou bych mohla utéct. Nenašla jsem ji a to mě značně zneklidnilo. Stojím sama před celou smečkou, ze které bych ani jednoho vlkodlaka neporazila ani při své plné síle a nevím, co od ní můžu čekat. Přikrčila jsem se a přemýšlela. Cítila jsem, jak vlk chtěl bojovat, chtěl ukázat hloupě svou sílu, i když věděl, že nemá proti nim ani tu nejmenší šanci.
Tohle nemohla být celá smečka, uvědomila jsem si. Kolem mě bylo celkem devět vlkodlaků včetně alfy a podle toho, jakou sám jejich velitel vyzařoval moc, jsem usoudila, že někdo tak působivý musí velet minimálně dvaceti vlkodlakům a i to je velmi málo. Nechápala jsem, jak jsem si nemohla nevšimnout takového počtu vlkodlaků v tak malém městě, jakým byl Blithe. Jindy jsem cítila každého vlka v dosahu nejmíň sta metrů. Museli se tady objevit jen teď přes úplněk nebo se po celou dobu, co jsem tady, skrývali a nevycházeli do ulic.
Jeden z vlků přede mnou zavrčel. Byl větší než já, stejně jako všichni ostatní v téhle smečce. Kožich byl zbarvený to tmavě hněda a pach tohoto vlkodlaka mi byl něčím známý. Zavrčela jsem na něj nazpět, abych dala najevo, že se mu jen tak nepoddám. Naježila jsem se a čekala, že zaútočí. Srdce mi přímo bušilo do hrudi, jaký jsem měla strach a divila jsem se, že se ještě celá netřesu. Avšak nemínila jsem se vzdát, to ani v nejmenším. Radši budu bojovat do skonání.
Začali na mě vrčet i ostatní členové smečky, pak ale jako by mávnutím kouzelného proutku ztichli. Jejich alfa se přede mě postavil naprosto uvolněně a opět se zasekl v mých očích.
"Neměj strach." Polekaně jsem ustoupila o tři kroky vzad a zakňučela proti své vůli, to jen ten pitomý zvířecí instinkt! Byl to snad hlas alfy, který jsem uslyšela v hlavě? Nebo už opravdu blázním?
"Ano, jsme vlkodlakové a ty jsi jím nyní taky. Nemusíš se ničeho bát, se vším ti pomůžu. Jsem alfa, což je označení pro toho, kdo vede celou-"
"Vím, kdo je to alfa!" vykřikla jsem v duchu nervózně. On mě snad považoval za úplně nového vlkodlaka?!
Alfa stojící stále přede mnou si odfrkl. "Bylas snad přeměněna záměrně? Jak víš o vlkodlacích?" i v myšlenkách nyní byl jeho hlas najednou drsný a postrádal tu něžnost či starost, kterou tam před chvílí měl.
"Záměrně?" jako vlk jsem štěkla, jak jsem v sobě nedokázala potlačit zlost. Nerada vzpomínám na den, kdy mě ten odporný, nechutný a do sebe zahleděný vlkodlak pokousal kvůli svým vyšším cílům. Otřásla jsem se odporem. "Jak bych o nás nevěděla, když sama jsem vlkodlakem téměř rok!" Až když jsem mu tuhle myšlenku pomyslně poslala, svého činu jsem zalitovala. Možná, že kdybych ho nechala si myslet, že tohle je má první přeměna, dokázala bych se z téhle situace dostat lépe než nyní. Ne možná, ale určitě! Všichni okolo mě začali vrčet, takže nebyl pochyb, že náš dialog slyší celá smečka.
"Takže jsi vlk samotář," neptala se, pouze konstatovala hlava celé smečky. Všichni vlkodlaci okolo se přikrčili do bojové pozice a byli připraveni zaútočit. Neodpovídala jsem, pouze se více začala soustředit na ostatní vlkodlaky a přemýšlela, jak jen téhle celé situaci utéct. "Ty jsi ta, co k nám nedávno přišla z Arizóny, že ano? Tamější alfa mě upozorňoval, že na naše území utekl jeden vlkodlak. Myslel jsem si ale, že půjdeš dál na sever Kalifornie. Je přece všeobecně známo, že mezi arizonskou smečkou a naší vládne již mnoho let mír. Copak tě nenapadlo, že mě o tobě neinformuje?"
Úplně jsem tím zjištěním ztuhla. Až teď jsem zjistila, že o vlkodlacích vlastně vůbec nic nevím. Je vůbec možné, aby vládl mezi smečkami mír? A další věc - copak může být více smeček v jednou státu? A proč se vůbec arizonský alfa zabýval něčím tak hloupým jako je vlk samotář, který už není na jeho území? Nejspíš takovým vlkodlakům věnují větší pozornost, než jsem si myslela, což jsou samé špatné zprávy.
"Když mě necháš odejít, už nikdy se na tvém území neobjevím, slibuju." Co mi jiného zbývalo? Musím žebrat, nechci se prát.
"Zníš velmi sklíčeně," alfa se ke mně o krok přiblížil. Kdo by na mém místě sklíčeně nezněl? "Vím, jak je to těžké žít sám s vlkodlakem uvnitř, taky jsem zažil tyhle začátky," udělal ke mně další krok, což se mi ani trochu nelíbilo. O dva kroky jsem se od něj vzdálila. "A tvá proměna je velmi bolestivá. Musíš strašně trpět," do jeho hlasu se opět vrátila ona něžnost, která tam byla na počátku, "jsem schopný ti se vším pomoct, uklidnit tvého vlka a zkrotit ho … pokud se přidáš do naší smečky." Když domluvil, pečlivě sledoval každý můj pohyb.
Na jeho slova jsem reagovala okamžitým vrčením. "Svého vlka si dokážu zkrotit sama, nepotřebuji vaši smečku!"
Vlkodlaci okolo mě jako by se smáli, jejich alfa se však i jako vlkodlak tvářil spíše soucitně. Buď je to dobrý herec nebo má opravdu starost. "Říkalas, že jsi vlkodlakem téměř rok a i přes to dnešní proměna byla ještě horší než první proměna jiných vlkodlaků. Jasně to vypovídá o tom, že svého vlka nezvládáš a potřebuješ někoho, kdo by tě vedl."
Zavrčela jsem. Svého vlkodlaka zvládám, vím že jo, a nikomu to nepotřebuju dokazovat! "Nevím, proč byla dnešní proměna taková, jaká byla. Ještě nikdy se mi nic podobného nestalo! Mé ostatní proměny byly úplně jiné, takže svého vlka zvládám a dokážu mu velet!"
"Já vím, proč tvoje proměna byla tak bolestivá. Tvůj vlk totiž touží po smečce, nechce být sám. Vycítil nás a touhle přeměnou mě přivolal k tobě."
"To je naprostá hloupost!" oponovala jsem mu. Vlk, můj vlk, přece neudělá nic, čím by nás oba zničil. Ví přece, že se ke smečce nikdy nepřidám a proto nezbývá nic jiného, než mě zabít. Ale ne. Touží snad můj vlk po smečce natolik, že by za ni život položil? I kdyby, dokážu mu, že život, který vedeme je mnohem lepší a on to pochopí. "Pusť mě a já odejdu z tohoto území, už o mně nikdy neuslyšíš."
I jako vlkodlak zakroutil hlavou. "Nenechám tě jen tak jít, jsi nebezpečná pro okolí i pro sebe samotnou."
Vzplál ve mně další hněv. Copak jsem někdy za tu dobu ublížila nevinné bytosti? Nikdy, vždy jsem se ovládla! "Tak co se mnou máš v plánu? Chceš mě zabít? Měj tedy na paměti, že se budu ze všech sil bránit!" Byla jsem hrdá sama na sebe, s jakou odhodlaností jsem mu tuhle myšlenku posílala.
"Nechci tě zabít," udělal ke mně tři dlouhé kroky, až jsem cítila jeho dech na čumáku. Opět se nade mnou tyčil a já si připadala tak bezbranná. "Stačilo by málo a ukončil bych tvůj život. Jako alfa jsem ten nejsilnější z vlkodlaků tohoto území a proto ti nedoporučuju se dát se mnou do boje. To, co chci, je ti pomoct. Dokázat ti, že tvé místo je ve smečce a ne se jako tulák prohánět světem."
Odfrkla jsem si. "Nikdy ti nebudu dělat otroka, to si zapamatuj, alfo," na poslední slovo jsem pomyslela s tím největším odporem, "jenom představa, že bych tancovala, jak ty pískáš, se mi hnusí a mám svou vlastní hrdost, která mi nedovolí se ti podvolit!"
Nečekaně na mě skočil a povalil mě na zem. Začala jsem se s ním prát. Zuby jsem ho kousla do nohy, čímž mě pustil a já se tak dostala na nohy. S rozběhem jsem na něj skočila a špičáky mu mířila na krk. Než jsem se ale k němu v letu dostala, předběhl mě a zahryzl se mi do boku do srsti. Bolestně jsem zakňučela a marně jsem sebou cukala. Svůj pevný stisk nepovolil. Přestala jsem sebou tedy zmítat a čekala, jak se zachová on. Pustil mě ze svého sevření. "V tom případě je mým úkolem tvoji hrdost zlomit. Věř mi, že i já si dokážu stát za svým a jak tady stojím, nadejde den, kdy budeš součástí mojí smečky! Nedovolím ti opustit své území a budeš hlídaná jako vězeň. Prvním krokem na toto území sis zpečetila osud, moje malá vlčice. Máš k dispozici celou jižní Kalifornii, i tak se ale budeš cítit jako pes v kleci."
S jeho slovy jsem se nedokázala smířit. Ze samého zoufalství jsem se na něj zvonu vrhla a stejně, jako před tím, jsem skončila s jeho zuby ve svém kožichu. Vlci okolo nás jen soustředěně pozorovali, jak si jejich alfa počíná. Nedovolili si ze sebe vydat ani hlásku, pitomci!
Vždy, když mě alfa svou silou v boji dostal, vzdala jsem se. Když mě ale pustil, opět jsem se bezcílně pustila do boje. Dávala jsem tak najevo svou beznaděj, které mě soužila zevnitř jako láva protékající mi hrdlem. Utržila jsem už mnoho zranění, ale jako vlkodlak se hojím rychle, proto jsem jim nepřikládala žádnou váhu. Když už jsem bojovala z posledního, nechal mě a přestal útočit. Zkroušeně jsem se svalila na zem a zůstala tam ležet.
"Pamatuj si, moje vlčice, že budu hlídat každý tvůj krok. Nezkoušej útěky, budou zbytečné. Taky nezapomeň na má slova: já nepřestanu, dokud nezlomím tvé odhodlání a to věř, že času i trpělivosti mám dost." Odstoupil ode mě a i smečka přešla ne jednu stranu. "Zůstanu tady ještě s tebou, abych ti pomohl při přeměně v člověka."
"Nepotřebuju tě! Vždy jsem vše zvládala sama a tak to i bude, slyšíš? Dokážu se přeměnit, nejsem nováček!" kdybych mohla, řvala bych. Jak hněvem, tak i zoufalstvím.
"Myslím, že pokud se vzdálím, tvůj vlk značně zneklidní a tvá přeměna bude stejně nepříjemná, jako před chvílí."
"Mám ti znovu opakovat, že tvou pomoc nepotřebuju?" zuřila jsem. On ale naprosto ignoroval moji poznámku, až jsem si myslela, že k němu snad ani nedorazila.
"Máme ještě čas, než moc měsíce na tebe přestane mít vliv. Měli bychom jít na lov, abys do sebe dostala alespoň trochu syrového zvířecího masa."
Tento poznatek mě zarazil. "Zajíce jím jen málokdy, nepotřebuji syrové maso!" Nebo spíš na něj mám jen málokdy chuť.
Alfa jako by vyslal rozkaz jednomu z vlkodlaků, který se vzdálil. Napadala mě spousta možností, jak rozkaz mohl znít. "Chceš snad ublížit někomu ve své blízkosti? Když teď něco sníš, nebudeš mít takovou chuť na lidské maso."
Trhla jsem sebou. Co to právě řekl? Lidské maso? Nikdy jsem neměla chuť na žádného člověka, Bůh chraň! "Nepotřebuju sníst žádné zvíře. Nejspíš nemám na lidi takové choutky jako ty!"
Zavrčel na mě a nebezpečně se přiblížil. Donutila jsem se postavit na nohy, "u vlkodlaků je běžné, že touží po lidském mase a ty můžeš být šťastná, že jsi tuhle touhu ještě nezakusila. Vlastně i vděčná. Nevím, jak by s tebou naložila smečka toho území, na kterém bys člověka zabila. Většinou se ale tihle vlkodlaci trestají smrtí."
Neodpověděla jsem mu. Copak ta chuť, ta touha po něčem, která se mi občas objeví v ústech, je touha po lidském mase? Otřásla jsem se tím zjištěním.
Přišel k nám vlkodlak, který před chvílí odešel, nyní se zajícem v zubech. Toho přede mě vyplivl a já pochopila. Bojovala jsem sama se sebou, ale obava z toho, že bych někdy zatoužila po člověku tak silně, až bych ho zabila, sežrala, mě donutila celého zajíce spořádat.
"Výborně, teď se připrav na přeměnu." Ostatní vlkodlaci odešli. Nevím, jestli to bylo taktem či rozkazem, nejspíš ale tím druhým. Jsou to přece figurky, jejichž mozek je alfa.
Netrvalo to dlouho a já cítila, jak mě moc měsíce začíná opouštět. Jako vlkodlak jsem se roztřásla a jako člověk jsem pocítila vánek větru na holé kůži. Vše probíhalo jako vždy při úplňku - bez komplikací. Uvědomila jsem si přítomnost alfy a s mírným studem jsem se posadila a ukryla choulostivá místa. Uviděla jsem vedle sebe svou hromádku oblečení a neváhala ji naházet na sebe. Nejspíš ji sem přinesl někdo z vlkodlaků.
I alfa se přeměnil a já se ihned na to otočila, abych na něj neviděla. Nebylo ode mě rozumné otáčet se zády k nepříteli, ale takt mi nedovolil se mu postavit čelem.
"Nyní tě už nechám jít, pamatuj si ale vše, co jsem ti dnes řekl." Když jsem se otočila zpět, už měl na sobě natáhnuté džíny. Poprvé jsem uviděla jeho tvář. Byl vysoký, poměrně svalnatý a opravdu krásný. Černé krátké vlasy měl rozčepýřené, což mu dodávalo na rošťáckém vzhledu. Oči měl jako dvě obrovská kukadla, která jistě dokázala vyzařovat něhu stejně jako zlost. Obličej měl trochu protáhlý a tvář mu pokrývalo malé strniště, čímž se zdál dospělejší a mužnější. Široká ramena měl svalnatá stejně jako ploché bříško. Tak tohoto muže bych dokázala označit jako playboye a myslím, že se moc nezmýlím, když řeknu, že se do něj zbláznila nejedna dívka. Pro mě to však byla kopa autority, kterou jsem měla za úkol překonat, i když neříkám, že mě jeho krásné tělo neuvádělo do rozpaků.
Všimla jsem si, že si mě prohlíží stejně, jako já jeho. "Nemusels se mnou zůstávat. Jako vždy byla moje přeměna bezproblémová." Pokoušela jsem se o drsný a vyčítavý tón, můj hlas zněl ale až příliš unaveně.
Založil si velké ruce na hrudi a odfrkl si. "To jistě byla, ale jen díky tomu, že jsem po celou dobu uklidňoval tvého divokého vlka."
"To jistě!" možná mluvil pravdu, to ale nebylo podstatné. Já mu nevěřila v ničem.
"Podívej, holka," povzdechl si, "nemám v plánu z tebe vytřást duši a zničit tě. Chci ti pomoct a ty mi nedáváš jinou možnost, než tě neustále omezovat."
"A jako vlkodlak ve smečce bych nebyla omezovaná?" neodpustila jsem si poznámku. "Nech mě žít, tak nejvíc mi pomůžeš," mé oči byly prosebné stejně jako tón v mém hlasu.
"Nemůžu tě jen tak nechat," hlas měl opět něžný, jako by mi chtěl opravdu pomoct. "Kdybych tě pustil, mohla bys někomu ublížit. Vlkodlak má v životě spoustu momentů, kdy se z různých důvodů přestane ovládat, co pak? Jedině ostatní vlkodlaci ti pomůžou zabránit něčemu, čeho bys později litovala." Nyní mi připadal jako chodící reklama říkající: Jste ve smečce, máte vše. Jenže já viděla i tu druhou stranu, která měla miliony důvodů, proč zůstat jako jedinec.
"Fajn. Jak vidím, my se nikdy na kompromisu nedomluvíme. V tom případě nashle a doufám, že už tě nikdy neuvidím!" Otočila jsem se a mířila si to zpět k hotelu. Ani jsem nečekala na odpověď, která však přišla v podobě smíchu, nad kterým jsem se hněvala ještě celou cestou zpět.
Byla jsem sice zdejšímu alfovi vděčná, že ušetřil můj život, avšak nic mě neodradí od mého stylu života. Tak, jižní Kalifornie, adie!
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Mariana Mariana | Web | 15. května 2010 v 15:00 | Reagovat

WAU!!!! Dovoluji si napsat komentář přímo sem, ať se nemusím opakovat u předchozích kapitol. Zatraceně dobré!!! V tomhle prostě MUSÍŠ pokračovat!! Páni, hltala jsem to, jak málo kterou povídku. Fakt mě to zaujalo a líbilo se mi to. S těmi dvěmi ještě bude zábava :-) Prosím, ať je další kapitola co nejdřív! :-) Super!

2 Terka Terka | 15. května 2010 v 21:04 | Reagovat

Tahle povídka je úžasná.hlavně v ní pokračuj :)

3 Angel Angel | 16. května 2010 v 10:08 | Reagovat

Hmmm zajímavé. Pokračuj, moc pěkná povídka 8-)

4 Saraz Saraz | 20. května 2010 v 21:13 | Reagovat

Je to úžasný. Strašně se mi to líbí, úžasný nápad. Těším se na další kapitolu .-)

5 If* If* | E-mail | Web | 21. května 2010 v 15:09 | Reagovat

Děkuju za komenty :). Další kapitola bude někdy v blízké době. Zároveň píšu i další kapitolu k BK, tak se aspoň máte na co těšit :)

6 miki miki | 22. května 2010 v 13:18 | Reagovat

určo piš dál :-D

7 Ignitus Ventus Ignitus Ventus | 23. května 2010 v 20:28 | Reagovat

Velice zajímavá povídka určitě pokračuj dál :-)

8 Rizell Rizell | Web | 23. května 2010 v 22:14 | Reagovat

rozhodně piš dál!!! je to zajímavé... sice mi to trošku něco připomíná, ale nevím co... with love Eve...

9 zuzu zuzu | Web | 24. května 2010 v 12:16 | Reagovat

istotne pokracuj, cita sa to skvelo... :)

10 Yamama Yamama | Web | 2. srpna 2010 v 15:06 | Reagovat

Náhodou jsem zabloudila na tvůj blog a začala si číst tuhle povídku a musím ti to sem napsat-SKVĚLÉ! Opravdu se mi to moc líbí, asi je to i tím že miluju vlky. Tak prosím piš dál :-)

11 Irene Irene | Web | 7. srpna 2010 v 23:48 | Reagovat

JOP! Tak se to přece jenom zvrtlo!
Juchachá!!!!
MIZIM!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama