1. kapitola

15. května 2010 v 14:08 | Ifulda |  - Vlk samotář
avatar 2
Další kapča. Je nic moc, ale musela jsem tohle "zabydlování" napsat :). Proto přidám dneska ještě jednu kapitolu, ať z toho aspoň něco máte :D


1. kapitola

Když jsem se vzbudila, slunce již bylo vysoko na obloze. První věc, kterou bych měla udělat je se přetransformovat zase na člověka, jenomže to není zase tak jednoduché. Včera nebyl úplněk a já si proměnu vynutila, což nebylo zrovna moc příjemné a ani jednoduché. Je to bolestivý a zdlouhavý proces. Obrácená transformace není o nic příjemnější, je ale o něco jednodušší.
Protřepala jsem si kožich a pak se rozhlédla po budově. Nejspíš jsem v nějaké bývalé továrně, která buďto zkrachovala nebo byla jen opuštěná. Vše bylo zahaleno do prachu a okna byla převážně rozbitá, na čemž měli jistě hlavní podíl místní vandalové. Dál jsem se rozhlížela a hledala něco, čím…ano, tohle bude ono. Bílá, teď už prachem a stářím prošedivělá pokrývka jednoho z předpokládám nefunkčního přístroje, mi mohla zatím posloužit jako oblečení. Nechci vyjít nahá.
Když už jsem měla, co potřebuji, naplno jsem se soustředila na proměnu. Zavřela jsem oči a pomalu nutila vlka ustoupit do pozadí. Trvalo mi do déle, trvalo mi to dlouho, šlo to opravdu pomalu. Nejdřív se mi měnily ruce, pak nohy, trup a nakonec hlava. Bolel mě celý člověk. Jak já tohle nenáviděla!
Chvíli jsem si zvykala na chůzi po dvou, než jsem si vzala svoji provizorní deku a obalila se do ní. Naštěstí jsem nebyla nijak moc vysoká a nedlouhá látka mi vystačila na zahalení nejchoulostivějších částí a sloužila mi jako krátké šatky. Delší hnědé vlasy, ve kterých byl bílý proužek jako připomínka na mou bílou srst vlkodlaka, jsem si nechala spadnout do očí. Nechci, aby si mě někdo zapamatoval takhle.
Další věc na programu bylo sehnat oblečení. Jak já tyhle začátky nesnášela! Stejně jako celou svou vlkodlačí podstatu, jako svůj celý zatracený život! To už je ale úděl nás samotářů. Zařekla jsem se nelitovat se, protože bych se z toho nejspíš zbláznila.
Když jsem vyšla z budovy, objevila jsem se v uličce, kde nebylo ani živáčka. Bod pro mě. Musela jsem najít nějakou tržnici, kde bych mohla nepozorovaně vzít pár věcí. Zpočátku jsem neměla moc štěstí a lidé ve městě se po mně otáčeli a ťukali si na čelo. Trvalo mi dlouho, než jsem narazila na pár venkovních stánků s oblečením. Přiznávám, že jsem musela využít trochu mé vlkodlačí rychlosti a mazanosti, abych vše provedla nepozorovaně. Pod mou provizorní deku jsem si schovala první úlovek -
tříčtvrteční džíny přibližně mé velikosti, na které jsem narazila a červené ramínkové tričko. Když jsem ho už měla téměř pod plachtou, všimla jsem si zákazníka stojícího poblíž, jak si mě podivně měří. Bylo mi jasné, že musel něco zahlédnout, ale jak se zdálo, neměl v plánu se tím dál zdržovat, což bylo mé jediné štěstí. Když jsem narazila i na spodní prádlo a obyčejné žabky, měla jsem nakoupeno.
S plným nákladem jsem si to mašírovala do nejbližšího tmavého rohu, kde jsem se oblekla do svých nových šatů. Džíny mi byly o něco větší v pase, ale ne zase tak moc, aby mi kalhoty padaly. Podprsenka mi byla naopak o něco menší. Nejspíš bych si takovouhle velikost nikdy nekoupila vzhledem k mému pohodlí, v téhle situaci mi ale vyhovovala. Tričko sedělo bezvadně, a tak jsem mohla vyrazit dál.
Má druhá zastávka byla v bance, kde jsem si musela zablokovat kreditní kartu, která se teď nejspíš nacházela v rukou arizonské smečky nebo v arizonském odpadkovém koši. Dali mi novou a já si tak mohla už konečně vybrat pár bankovek. Na účtu jsem jich neměla zrovna nejvíc, ale tvrdou prací jsem si našetřila až sedmdesát tisíc dolarů. Dobře, přiznám se, polovinu jsem tam měla ještě jako člověk od svých zámožných rodičů. Když se dozvěděli, že mladší z jejich dcer nosí jednou do měsíce vlčí kožich, zalekli se mě a vyhnali. Stejně jako oni ani já jsem o vlkodlacích nikdy neslyšela, dokud mě jeden z nich nepokousal. Lehce se ale pak uvěří, když vidíte přeměnu na vlastní oči.
Z banky jsem šla rovnou na policii, abych ohlásila ztrátu svých dokladů a nahradila je novými. Do doby, než mi přijdou nové, mi vystavili náhradní od občanského po ten řidičský. Teď ještě sehnat dům, práci a můžu začít svůj další život v novém městě.

* * *

Na oběd jsem se stavila v nejbližší restauraci. Měla jsem hlad jako vlk, tak dlouho už jsem nejedla! Nechala jsem si přinést krvavý steak s bramborem a celý ho v momentě snědla. Tentokrát jsem za jídlo zaplatila a mimoděk se pěkné urostlé barmanky zeptala, zda neví, kde bych mohla sehnat levné ubytování.
"Zkuste hotel U Fontány, najdete ho na Laurent street, je jenom kousek odtud. Stačí, když se dáte vpravo," široce gestikulovala rukama, jak se snažila mi ulehčit pochopení cesty, "pak přejdete dva bloky, zahnete vlevo a na konci ulice se dáte znovu doprava, jste tam. Nemůžete to minout." Byla jsem z toho mírně zmatená a raději po ní celou trasu zopakovala. Když jsem to konečně řekla správně, poděkovala jsem, zvýšila dýžko a šla hledat Laurent street.
Chvíli mi to trvalo, nakonec jsem ale došla do cíle. Hotel se tyčil na konci ulice mezi dvěma velkými fontánami. Nemyslím, že bude patřit mezi ty nejlevnější, vypadal opravdu slušně. Když jsem přišla dovnitř velkými dveřmi, cítila jsem se jako v paláci. Tenhle hotel opravdu levný nebude!
U recepce jsem se zeptala, zda mají levnější volný pokoj a ku podivu jsem byla jeho cenou velmi příjemně překvapená. Jasně, uvnitř pokoje už to nebylo tak noblesní a krásné, jak všude jinde okolo. Jako by se tenhle hotel právě renovoval, k pokojům se však ještě nedostali. Tedy alespoň k tomuhle ještě jistě ne.
Vcházela jsem do potemnělé místnosti s jedním oknem, poměrně prostornou postelí, skříní a dveřmi vedoucími do koupelny. Na nočním stolku nechyběl ani telefon a šedá lampička. Tenhle pokoj se mi vůbec nelíbil, nebyl ani trochu pestrobarevný, všude kolem na mě dýchaly ponuré barvy, díky kterým jsem se cítila ještě hůř.
Za dřevěnými dveřmi v pokoji se objevila koupelna, která nevypadala zase tak špatně. Byla laděná do modra. Otevřela jsem dvířka v zrcadle nad umyvadlem a objevila malou lahvičku s šamponem a mýdlem. Dopřála jsem si dlouhou sprchu a nakonec šla ve spodním prádle spát. Dnešek byl tak chaotický a celkově hodně těžký. Budu si muset co nejdřív sehnat práci a začít si vydělávat. Taky bych si měla koupit oblečení a nějaké hygienické potřeby. Dnes jsem opět zalitovala nad tím, čím jsem. Co se ze mě před rokem stalo. Při těchhle chvílích si uvědomím, že se s tím nikdy nesmířím, že nikdy nebudu žít normálně jako kdysi.
Opět mě napadla myšlenka, že ve smečce by mi bylo možná líp, zahnala jsem ji. Nikdy se nebudu nikomu podřizovat a dělat mu psího mazlíčka, to ať mě radši zabijí! Potřebuju svobodu, jenom díky ní jsem pomalu zvládala převzít kontrolu nad tou stvůrou, kterou mám v sobě!

* * *

Další den jsem si šla nakoupit věci, které jsem nutně potřebovala a které jsem s sebou samozřejmě neměla. Utratila jsem spoustu peněz, i když jsem se snažila šetřit, jak se dalo. Teď už jen zbývalo najít si nějakou práci. Nebylo to jednoduché. První tři dny jsem chodila na různé pohovory, ale nikde mě nechtěli vzít. Další týden jsem ze sebe dělala šaška v blízkém městě, kde jsem v přestrojení za dinosaura Rexe lákala děti do velkého obchodňáku s hračkami. Přemohla jsem se a denně stávala před obchodem dvanáct hodin, každá koruna mi byla dobrá.
Na jídlo jsem už pak vždy chodívala do restaurace, kterou jsem navštívila, když jsem se tady poprvé objevila. Byl to snad osud, kdy jsem uviděla na dveřích mé oblíbené restaurace papírek s upozorněním: HLEDÁME SERVÍRKU. Ihned jsem se o tohle místo zajímala a po pěti dnech jsem kostým zeleného Rexe vyměnila za černou zástěru s kapsami.
"Jmenuji se Samantha, říkej mi Sam," představila se mi dívka, která mi ještě nedávno radila levné ubytování. Měla hnědé vlasy vždy sčesané do copu. Tahle barmanka byla opravdu velmi milá a vždy se usmívala, což jsem zjistila už dávno. Již po týdnu v téhle nové práci jsme si sedly do oka a bavily se spolu jako staré kamarádky.
V tomhle malém městě se mi opravdu líbilo. Po chvíli jsem zde už znala pár lidí a získala si i přátele. Denně doufám, že nenarazím na zdejší smečku, jen nerada bych odtud odcházela.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Irene Irene | Web | 7. srpna 2010 v 23:20 | Reagovat

O_O no dál, dál :-D zajímá mě, co se zvrtne-he...kekeke!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama