22. Domove, tady jsi :)

14. března 2010 v 19:18 | Ifulda |  - Domove, kde jsi?
Konečně jsem dopsala poslední kapitolku, ale přiznám se, už to není to, co to bývalo v téhle povídce. Napsala jsem ji rychle, snad proto, abych ji už měla konečně ukončenou. I tak ale doufám, že se vám tahle kapitolka i celá povídka líbila a necháte komentík :).
Už jsem to někde psala, i tak to ale radši napíšu ještě jednou, abyste o tom věděli všichni. S touhle povídkou - románem - sice končím, i tak ji ale chci nahradit dalším románem tohoto stylu. Zatím ale jen vymýšlím děj, i když by to mělo být něco o tom, jak jedno děvče jde o letních prázdninách ke své tetě na brigádu na hotel. O tom ale zatím ještě nic ;).
Tak se dejte do čtení, i když to dneska žádná sláva není :)


Tyhle Vánoce byly těmi nejlepšími, na které si kdy pamatuju. U Chrise jsme nazdobili velký vánoční stromek, pod kterým byla další den hromada dárků. Navečer pak přišel i Max. Tehdy to byla naše první společná noc a já si uvědomila, jak strašně tohoto blázínka miluju. Co mi chybělo ke štěstí? Snad už jen kdyby tady s námi byl ještě táta, ale to je nesplnitelné přání.
Měsíce pak rychle ubíhaly a nikdo z nás si to ani pořádně neuvědomoval. Všem nám bylo dobře a prožívali jsme jedno z nejkrásnějších období života. Byli jsme zamilovaní.
Když začalo jaro, Chris navrhl, že bychom naše dva domy spojili v jeden velký. Alen nadšeně přikyvoval, já se smála tomu vtipu a máma šílela, co to má za hloupé nápady. Nakonec se ukázalo, že si z nás opravdu jen dělal srandu. Další stěhování už ale bylo nevyhnutelné.
"Kolikáté už je to?" ptala jsem se s krabicí před mým novým domovem.
"Na tom přece nezáleží. Hlavní je, že už je poslední," odpověděla mi maminka zvesela a nadšeně okolo mě protancovala až dovnitř domu, který do dnes obýval jen Chris a Alen. Dneska se to ale změní a já budu bydlet s nevlastním bratříčkem a … prostě s Chrisem. I když jsem ho neměla ráda, dnes můžu říct, že by se mi s ním velmi těžce loučilo. Opravdu mi přirostl k srdci.
Co se týče mě a Maxe, jeho rodiče se o nás dozvěděli. Lépe řečeno, už to dál tajit prostě nešlo. Jak mi Max taktně neznačil, pan Gipson z toho neměl žádnou radost a pokoušel se mě Maxovi znechutit. Jak já jsem tyhle řeči nerada poslouchala a jak moc mi to bylo líto! Ale nemohla jsem nic dělat, snad jen se jejich krásné vile vyhýbat, jak jen to šlo.
Za to Mark se zklidnil, tedy až po té velké žárlivé scéně, kterou mi po Vánocích zahrál na chodbě. Když pochopil, že ani to nepomůže, přestal si mě konečně všímat. Vlastně i Clarisa pochopila, že Max do ní opravdu zamilovaný není a přestala o něm básnit jako o princi na bílém koni a mě obviňovat z toho, že jsem jí ho přebrala.

Přišlo léto a s ním i termín máminy a Chrisovy svatby. Zmiňovala jsem se už, že budu mít ještě malou sestřičku? Ne? Vlastně jsem se to sama dozvěděla teprve před dvěma měsíci. Co víc mi stačilo ke štěstí?
Šok pro mě bylo mámino přání. Chtěla po mně, abych jí na svatbě zazpívala Ave Maria během svatebního obřadu. Vážně se mi do toho nechtělo, ale bylo to mámino velké přání. Zpívat umím, mám to po mámě, ale před tolika lidmi? Na svatbě? Budu tam sama jako amatér mezi všemi těmi dokonalými svatebními přípravami. Donutilo mě to ke každodennímu zpěvu.
Sama svatba se konala na zahradě Gipsonů, kdy Maxův otec pro svého kamaráda Chrise udělal všechno, co mohl, aby měl s mámou pohádkovou svatbu.
Hostů bylo přes sto a já nechápala, kde se to všechno vzalo. My žádnou rodinu nemáme a Chris má jenom sestru. Dozvěděla jsem se pak ale, že má spoustu, ale opravdu spoustu přátel.
V den svatby bylo již všechno dokonalé. Maminka si vybrala nádherné šaty bez ramínek s dlouhou vlečkou, kterou měla na bílém klobouku. Vypadala tak šťastně, když si je oblékala. Uvnitř mě se něco pohnulo. Byla jsem šťastná s ní, prožívala jsem tenhle den spolu s ní! Maminka se usmívala a já u ní plakala štěstím. Bylo to něco tak krásného a pro mě nesmírně dojemného…
Byla jsem oblečená v růžových krásných šatech a ve vlasech se mi třpytila růžové čelenka. Když mě Max uviděl, označil mě slovem rozkošná. To ale nebylo nic proti němu. Vypadal tak nádherně a já si opět uvědomila, jaké mám štěstí, že ho mám vedle sebe.
Když maminka s malými družičkami, mezi kterými byla i naše malinká Emily, procházela průvodem s takovým nádherným úsměvem, který jsem u ní nikdy neviděla, štěstím mě opět zapálilo v očích. Nutila jsem se neplakat, abych si nepokazila make-up, i tak jsem ale párkrát popotáhla. Max se na mě povzbudivě usmál a stiskl mi ruku.
Chris čekal na svoji nevěstu spolu s knězem u svatebního oblouku. Kolem nich se hemžili čtyři fotografové a tři kameramani. Připadalo mi to zbytečné, vlastně i tolik hostů bylo pro mě spíš přítěží než abych se z toho radovala. Já si vždy představovala jen takovou malou svatbu se svými přáteli a nejbližší rodinou.
Když družičky doházely své kvítky z košíků a přišli až k ženichovi, postavili se k židličkám, kterých bylo na gigantické zahradě víc než jen mnoho.
"Dámy a pánové, sešli jsme se dnes, abychom uvedli do svazku manželského Chrise Damona a Miriam Brownovou…"
Celý obřad byl pro mě tak nádherný. Tolik jsem to mámě a Chrisovi přála. Konečně budou šťastní, konečně nám oběma padly černé chvíle a dočkaly jsme se pohody a lásky.
V moment, kdy máma říkala své ano jsem Maxovi drtila ruku takovou silou, až se divím, že nevyskočil ze stoličky bolestí. Nyní byla řada na mně, abych se mamince odvděčila za ta léta, kdy se o mě starala, kdy mě milovala a kdy mě neopustila. Byla jsem nervózní, když jsem kolem sebe uviděla tolik lidí. "Ty to zvládneš," konejšil mě Max a letmo mě políbil. Usmála jsem se na něj a vstala. Když jsem přecházela k živé kapele, která stále kousek od našich téměř novomanželů, několik očí se na mě zvědavě upnulo. Alen s Emmou mě pohladili po ruce, věděli, jak moc nervózní jsem a chtěli mi tím říct, že jsou se mnou. Já ale vím, že to zvládnu, i když se mi chtělo tolik plakat štěstím.
(na jazyk, kterým to zpívá, prosím nehleďte, chtěla jsem spíš jen přiblížit hlas Angely a zpěvačky, která to na YouTube zpívá ;)

Nyní se čekalo už jenom na mě, aby si mohli vyměnit prstýnky. Vzala jsem si mikrofon do rukou a jenom rty řekla směrem k mámě: "pro vás." Věnovala mi úsměv, díky kterému ze mě všechna nervozita opadla a já chtěla zpívat. Pro ně. Kývla jsem na kapelníka a ten dal povel kapele, aby začala hrát. A já pak začala. Zpívala jsem celým srdcem, nevnímala jsem okolí. Vzpomínala jsem na ty těžké chvíle, které jsme si s mámou musely prožít. Bylo jich tolik… Teď už je ale všechno za námi a já vím, že tohle se už nikdy opakovat nebude. Když je s námi Chris, který bude patřit do rodiny, už nám nic nehrozí. Už vím, že nikdy nezastoupí místo mého otce, i tak mu ale bude patřit mé srdíčko hned po něm. A on to ví.

Všechno bylo tak, jak má být. Můžu být dnes šťastnější? Snad jen kdybych ještě někdy viděla svého tátu, ale co bych mu vlastně řekla? Nevím…i když po něm moje srdce stále plakalo, věděla jsem, že už ho neuvidím. Smířila jsem se s tím a ode dneška žila už jen přítomností. Nikdy…nikdy se už nechci vracet do minulosti. To všechno je už za mnou…
Maminka dávala zrovna prstýnek Chrisovi a říkala mu svůj slib, který já neposlouchala a jen se soustředila na její úsměv a na píseň, které už byla téměř u konce. Při Chrisově slibu tekly mamince slzy štěstí a ani já se nedokázala ubránit. Zpívala jsem se slzami, i tak jsem měla ale hlas pevný a každý z něj mohl vyčíst jedině lásku.
Když kněz svolil k prvnímu novomanželskému polibku, moje píseň právě končila. Všichni svatebčané se postavili a začali tleskat a já se k nim přidala. Bouřlivý zvuk, který jsme tak způsobily, bylo jako pohlazení po duši. Jako tlustá čára za černou minulostí.
Takže…moje maminka se dnes vdala a nám začíná nový život, mnohem šťastnější než doposud.
Stoupla jsem si opět vedle Maxe a ten mi setřel slzy, pak mě objal.
"Zpívala jsi nádherné, princezno moje, ani nevíš, jak moc tě miluju."
"Děkuju, taky tě miluju." Co bych bez tebe dělala…
Když maminka házela kytici, chytila ji Sam, děvče, které jsem znala z večírku u Gipsonových. Přesně to, co se tolik dívalo po Maxovi. Vykouzlilo jí to úsměv na tváři.
Když už našim novomanželům každý popřál všechno dobré do společného života, vrhla jsem se na mámu a pevně ji objala. Dávala jsem si ale pozor na moji sestřičku, která v bříšku už značně vyrostla.
"Tolik vám to přeju!"
"Zazpívala jsi to krásně, zlatíčko. Přesně jako pravá Brawnová," pochválila mě a já hrdě vztyčila bradu.
Celý svatební den byl nádherný. Už bylo konec dojemných slz, teď už všude zářily jen úsměvy. Tedy…vlastně našla se ještě jedna chvíle, která mi smáčela tváře…
"An, mám pro tebe jedno malé překvapení," pošeptal mi Max, když jsme seděli spolu u stolu. Pak mě vzal za ruku a někam vedl.
"Jaké překvapení, Maxi?" smála jsem se a nechala se dál vést zahradou.
"Uvidíš, nebuď nedočkavá."
"Ale no tak, přece víš, jak strašně jsem zvědavá." Úsměv mi ale zmrzl na rtech, když jsme zašli k bazénu, kde si pan Gipson se svou ženou povídal s jiným párem přibližně jejich věku. Muž z toho páru byl menší postavy s černými vlasy a očima…no očima takovýma, jaké mám i já. Strnula jsem na místě deset metrů od něj a nebyla schopná pohybu. Co tady dělá? Je to ale vůbec on?
Podíval se na mě. Když mě zpozoroval, upustil pohárek se šampaňským a oči se mu rozzářily.
"Angelo!" křikl pln radosti.
"Tati…" šeptla jsem. Nebyl pochyb, že by to byl někdo jiný. "Tati!" ještě jednou jsem zopakovala hlasitěji a pak se za ním rozběhla. Už po cestě jsem plakala dojetím.
Uvěznil mě ve své náruči a se smíchem se se mnou několikrát zatočil.
"Proč jsi odešel, proč jsi nás opustil, proč?" ptala jsem se s pláčem a s obličejem ukrytým v jeho košili, i když jsem odpověď vlastně znala.
"Promiň mi to, miláčku, promiň. Ani nevíš, jak jsem si to vyčítal!" tiskl mě k sobě, jako by mě už nikdy nechtěl pustit. "Jsem ale pyšný na to, jakou mám dceru. Když jsem tě slyšel zpívat, myslel jsem, že svůj pláč už nikdy nezastavím. Promiň, že jsem ti nezůstal na blízku, promiň!"
Popotáhla jsem. "Hlavně, že jsi teď tady s námi."
Ještě chvíli jsme si plakali do náručí, pak mě představil své manželce Anastazii - půvabné hnědovlásce - a nakonec bylo na mně, abych je já seznámila se svými přáteli. Byl paradox se dozvědět, že táta je jeden z dobrých přátel Maxova otce a ani Max a ani Alen o něm nic nevěděli.
Setkání maminky s tátou bylo trochu napjaté, když si ale spolu na chvíli v soukromí promluvili, vrátili se k nám oba s úsměvem.

A jak to bylo dál? Máma s Chrisem jeli na 2 týdny na svatební cestu a po celý ten čas u mě byl Max. Táta se svou manželkou a malým synem bydlel jenom 20 km od nás, a tak jsme se vídali velmi často. Pan Gipson na mě hned po tom, když zjistil jméno mého otce, změnil názor a vždy mě ve své vile zvesela vítal. Vlastně teď už bylo všechno dokonalé a já tak našla svůj domov. Ten byl totiž tam, kde jsem našla celoživotní štěstí.

The end :)

(tomu se aspoň říká happy end, líp už to snad ani dopadnout nemohlo, což? xD)
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Angel Angel | 15. března 2010 v 15:52 | Reagovat

No už teď se mi stýská, ale už teď se těším na tu novou. Kdy jí sem dáš??? Jinak k mojí srdcovce. JSEŠ DOKONALÁ POVÍDKÁŘKA, SMEKÁM.. :-D

2 roxy-foxy-boxy roxy-foxy-boxy | 15. března 2010 v 17:09 | Reagovat

krásny blog :*

3 lucik lucik | 15. března 2010 v 18:02 | Reagovat

omg...proste krasa...nemam slov... konecne jsi se tady objevila?...nic ti nevycitam...krasne, excellentni:D

4 Alecta Alecta | 23. března 2010 v 19:21 | Reagovat

Úplně nejúžasnější kapitola, jen škoda, že tímto povídka končí. Bude se mi po ní moc stískat, ale také doufám, že nezanevřeš na ostatní tvorbu a že třeba přidáš kapitolu i k něčemu jinému. Skvělá povídka je totiž Potomek Eranův :-D

5 Tracy Tracy | Web | 27. března 2010 v 16:36 | Reagovat

To bylo tak hrozně romantický a sladký... :D Konečně taky nějakej dobře napsanej happy end, smutný konce umí psát kde kdo, ale hepáč, na ten člověk musí být profík. Velká poklona, povídka byla skvělá a ten konec prostě a jednoduše luxusně skvělej :-D

6 Mausinka Mausinka | Web | 27. března 2010 v 16:54 | Reagovat

Ahujky..Máš mocínky moc krásnej blogís a hlavnš dessing :-)

7 Zuz Zuz | 28. března 2010 v 22:39 | Reagovat

Tahle povídka se mi moc líbila, jen škoda, že už je konec :(. Jinak to byla ták nádherná kapitolka. :-)

8 Azael FallenAngel Azael FallenAngel | Web | 23. dubna 2010 v 23:52 | Reagovat

Ahoj robim triedenie zapis sa :D

9 zdenika zdenika | 14. července 2012 v 1:57 | Reagovat

musim říct že snad nejlepší povídka co jsem četla :)..jsi vážně strašně móóć dobrá prostě krása ..klidně bych brala kdyby měla tak o 100 kapitol víc ;) :DDDDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama