6. + 7. kapitola

13. října 2009 v 10:42 | Ifulda |  Bloody King
Jsem nemocná, to jste rádi, co? xD...tak jsem pro vás dopsala další kapitolky a mám z nich smíšené pocity. No, nevím, jak se vám budou líbit. Prosím o komenty :)

6. kapitola
Vzbudila jsem se v nemocnici s gázou přes krk přelepenou leukoplastí. Musela jsem začít ve své mysli hodně fantazírovat, abych se nezbláznila pod rouškou včerejších vzpomínek. Upíři? Ale kde že, copak bych mohla uvěřit něčemu tak neskutečnému?
Sama sobě jsem lhala. Ano, byli to upíři. Přesně ty, které jsem vídala v tolika hororech a kteří pro mě ještě nedávno znamenali fiktivní strašidla. A Teď? Strašidla jsou to stále, horší je vědomí, že doopravdy existují.
Chtěla jsem odpovědi, víc než jednu a dostanu je jedině od Moora. Proč to byl takový problém? Bála jsem se ho. On je ale jediná odpověď na všechno, proto musím strach překonat. Teď ale upíři stranou.
Z nemocnice mě sice nechtěli propustit, ale podepsala jsem revers. Stále jsem byla trochu slabá, nemohla jsem však nepřijít.
Stojím nad hrobem mého zesnulého přítele Sammyho a nedokážu se ubránit slzám. Jeho pohřeb byl nádherný. I když byl Sammy mafián, přišlo se s ním rozloučit mnoho lidí.
Daniel také nechyběl. Měl podrápaný obličej a já s ním ještě neměla čas o včerejšku mluvit, vlastně ani chuť. V jeho očích bylo to samé, co v těch mých. Oba jsme na vlastní oči viděli něco, co nám nikdo neuvěří a my se s tím museli nějak vyrovnat. Nebyl zde nikdo jiný než on, koho jsem včera zahlédla na misi. Jsou snad mrtví?
Pohřeb již dávno skončil, ale já se nedokázala od hrobu pohnout. Dvě rudé růže jsem položila před sebe a vzpomínala.
Sammy…tolik mi chybíš. Tvoje silné paže, tvůj krásný úsměv, tvé lichotky i urážlivé narážky, ústa, hlas, teplý dech na mé tváři, chybíš mi…
Copak si až teď dokážu přiznat, že jsem tě milovala? Není to ironické? Myslela jsem nejprve, že se ke mně chováš jako k mladší sestře. Ochraňoval jsi mě a já se s tebou cítila…dobře. Šťastná, nic mi nechybělo. Teď už vím proč. Tys mi dával všechno, co jsem potřepovala. Lásku, péči…uměl jsi mě usměrnit. Jenom tys mě dokázal zkrotit a ukázat mi mé mantinely. S tebou jsem měla všechno, slyšíš? Všechno! Tak proč's mi to vzal?! Bez tebe nemám nic, Sammy, nic!
Položila jsem si hlavu na kolena a začala plakat. Už dlouho jsem neplakala, já přece nepláču…
Proč jenom pohřby tolik bolí. Já vím, voda teče dál. Říká se - to přejde, ale do té doby? Srdce bolí a vzpomínky ubližují jako zabodnuté střepy.
Sammy…milovals mě, ale neřekl jsi mi to. Čekals, že se první vyznám já? Ne, moc dobře víš, že já na něco takového nejsem. Možná je to dobře, tvá smrt by mě pak bolela o mnoho víc. Ale copak to jde? Ne, větší bolest bych nejspíš nesnesla.
"Alex," Patricie mi položila ruku na rameno, dřepla si ke mně a čekala. Já jenom dál plakala a nadávala si do neschopného přecitlivělého děvčátka.
Svůj uslzený obličej jsem pozvedla k tomu jejímu. Na tváři měla zaschlé stopičky slz. "Chci ho zpátky," jako dítě jsem se přimáčkla k její černé blůzce a nedokázala potlačit vzlyky.
"Co se stalo, stalo se. Už to nevrátíš, čas všechno spraví." Jak jsem tu poslední frázi nenáviděla! Čas…nechci, aby čas něco spravil, chci Sammyho zpět!
Nehádala jsem se a nechala se vytáhnout na nohy. Patricie, vysoká jako modelka, mě objala okolo ramen a vedla k mému autu. Ještě jsem se ohlédla a podívala se na fotku zesnulého. Byl to on, člověk, kterého jsem doopravdy milovala, který mi tolik pomohl a který byl tak sobecký, že mě nechal samotnou bez jeho lásky, jeho péče, jeho porozumění…
Za dvěma lípami stál Thomas. Měřil si mě soucitným pohledem a já ani neměla chuť mu jednu vrazit. To bylo špatné.
"Zavezu tě domů," nabídla se Patricie, odmítla jsem a nastoupila do auta. "Neblázni, ještě se někde vybouráš." Měla o mě strach, poznala jsem jí to po hlase, ale já teď nechtěla jakoukoli společnost.
"Nejsem malé dítě, Patricie," můj hlas zněl zvláštně mrtvě. Zabouchla jsem jí před nosem, nastartovala a odjela.

Pláž. Tohle bylo naše místo, Sammy. Pamatuješ? Sem jsi mě vzal vždy, když mě bylo smutno, teskno po tom, co jsem neměla. Vzals mě sem a my si povídali. Vždy jsem ti skončila ve tvé náruči a spolu jsme se dívali na moře, dokud nám příliv neomýval nohy. Škoda, že tu teď sedím sama, bez tebe. Představuju si, že jsi vedle mě, hladíš mě po vlasech, říkáš slova, kterým se musím zasmát. Tvůj úsměv nahrazuje zapadající slunce a tvé tělo hřeje jako vždy. Chybíš mi.

Daniel mě poprosil, jestli bych ještě dneska nepřijela do vily, chtěl si popovídat. Věděla jsem, že chce vzpomenout včerejšek. Byla jsem zvědavá, jak to viděl on, co si o tom všem myslí, ale na druhou stranu mě to nezajímalo. Proč si dneska přidělávat další starosti? I tak jsem mu ale vyhověla a přijela.
Seděl ve své kanceláři, tentokrát bez bodyguardů před dveřmi, na krku snad všechny kříže, které vlastnil. Zpozoroval můj pohled a řekl: "Taky by sis měla obstarat nějaké stříbro, jenom to mě včera zachránilo." Hlas měl nepříjemný a zlostně cvakal zuby.
"Myslíš si to, co já? Byli to upíři?" zeptala jsem se přímo. Odfrkl si. "Z počátku jsem si myslel, že jsem blázen," zašklebil se. Sundal si jeden kříž a podal mi ho. Nebyl to jeden z těch mohutných. Vzala jsem si ho a připnula. Křížek mi sahal po prsa a na holé kůži studil. Neměla jsem moc ráda přívěsky, ale po včerejším zážitku…nejsem blázen, abych si ho nevzala, když vím, že mě před nimi může ochránit.
"Co se vlastně stalo, Danieli?" Přejel si rukou po lysce, pak se více zabořil do křesla.
"Napadli nás upíři, Alex, to se stalo. Naštěstí všichni naši lidé přežili, jsou v nemocnici. Když po mně ten upír šmatlal svými špinavými prackami, dotkl se křížku, toho stříbrného, a popálil se. Znáš ty báchorky, jak upíři nemají rádi stříbro? Tak je to pravda. Nekousl mě."
Když je pravda tohle, jsou pravdivé i jiné mýty? Třeba, že upíři se na slunci spálí? Kéž by. "Střílel jsem do něj, ale nic mu to neudělalo. Když jsem se s ním pral, měl obrovskou sílu. Tohle už není sranda, mělo by se s tím něco dělat."
Posměšně jsem si odfrkla. "Myslíš zavolat policii? Co s tím chceš jako dělat? Mezi námi jsou upíři, nikdo to neví. Když to někomu povíš, vysměje se ti."
Přikývl. "Pochopilas, jak naši lidé zemřeli, že?" Nechápavě jsem zakroutila hlavou. "Pamatuješ na fotografie, které jsem ti ukazoval? Dvě bodné rány, zemřeli na velkou ztrátu krve..."
Ztuhla jsem a chvíli nebyla schopná pohybu. Takže Sammy…on zemřel zuby upíra? Vyždímali ho jako citron! Měla jsem takovou chuť zabíjet! Zabít ty krvežíznivé potvory!
Pak jsem ale přemýšlela dál. "Policie by nám s upíry moc nepomohla, že?"
Hrdě se na mě usmál. "Dochází ti to rychle."
"Jako důvod smrti uvedli alkohol a infarkt. Jsou do toho zamotaní spolu s nimi. Pomáhají jim skrýt jejich identitu." Ach, ti parchanti!
"Ano. Teď tě ale prosím o jedno. Nepouštěj se do ničeho zbrklého a nezodpovědného. S Markem si je ještě proklepneme spolu s celou policií."
Jak jenom věděl, že jsem chtěla najít jakéhokoli upíra a jakkoli mu ublížit?
"Poslední věc, kterou pro tebe mám jsou stříbrné kulky."
"Cože?"
Pousmál se mému nechápavému výrazu. "Stříbrné kulky," zopakoval klidně a hodil přede mě černý a těžký pytlík. "Když ho nesejmou normální, stříbrné s ním musí trochu zamávat." Jo, v tom měl pravdu.
"Kdes k nim přišel?" kroutila jsem hlavou. Řekněte mi věc, kterou Daniel nesežene.
"Výrobní tajemství," mávl ledabyle rukou, ale úsměv na rtech mu stále zůstával.

Už v autě jsem si v mých berettách vyměnila náboje. Teď, když vím o existenci upírů, se beze zbraně už tuplem nikam nehnu!
Jedenáct večer a já se ještě jednou stavila na pláži. Už kvůli Sammymu jsem upíry z duše nenáviděla! Jen ať si to na mě ještě jednou zkusí, špatně dopadnou!


7. kapitola
Zaparkovala jsem před domem a už se těšila, až si lehnu do postele. Malinko jsem se bála, že mě to všechno bude pronásledovat ve snech, něco jako když jsem poprvé zabila člověka. Tehdy jsem měla opravdu ošklivé sny, ale člověk si zvykne. Ostatně jako na vše, třeba i na existenci upírů. Pravda, se stříbrem v pušce to jde líp než ležíc bezbranná na zemi přišpendlená upírem.
Ruku jsem měla na klice od dveří, když za mnou něco zašustilo. Ještě, než jsem stačila zareagovat, ozval se. "Alexandro." Hlas opět jemný jako samet, jako pohlazení víly. No tak, Alex, je to upír!
Jenom na sekundu jsem zaváhala, než jsem vytáhla zbraň.
"Čisté stříbro, pane Williame. Mám takový pocit, že váš upíří kožich jej nepřijme s nadšením." Zablýsklo se mu v očích a pro mě to byl důkaz, že doopravdy upírem je. Bože, dyť já s ním byla tolikrát o samotě, dokonce jsem usínala s ním v jedné místnosti!
Ani se nehnul, jen mě sledoval. Díval se mi do očí, jakoby v nich dokázal číst. "Nepřišel jsem vám ublížit, jenom se omluvit a vysvětlit vše, co budu pokládat za…důležité." Falešně jsem se zasmála.
"Ó, jistě. Pan gentleman přijde v jednu ráno se omlouvat. Proč jen vám nevěřím. Proč mám takový pocit, že použije své zuby, abyste mi prořízl krk a nasytil svůj žaludek, nebo proč to vlastně děláte!"
Jeho tvář se zdála být stále klidná, vyrovnaná a to mě dohánělo k šílenství. Mimiku měl úplně stejnou, jako když jsem ho viděla poprvé. "Čekám zde na vás už od konce pohřbu. Kdybyste přišla dřív domů, nemuseli bychom si povídat až v jednu ráno."
"Nemusíme se povídat vůbec!" odsekla jsem a zbraň v ruce ještě více sevřela. Proč jsem na něj do teď ještě nevystřelila? Nedal mi žádnou záminku. Ani dnes ani nikdy jindy, vždy se choval slušně, na upíra.
"Jsi zmatená a plná otázek." Už zase přešel do tykání? Jo, občas to dělá. Nejspíš neví, že žena by měla nabídnout tykání jako první. V Upírské etiketě nejspíš tahle kapitola chybí, teda jestli vůbec nějakou etiketu mají, o čemž pochybuju.
"A ty jsi princ na bílém koni a přišels mě z mé zmatenosti zachránit," odplivla jsem ta slova sarkasticky.
"Někdy opravdu nerozumím, co mi chceš říct." Trochu se zamračil.
"Fajn, tak já ti to přeložím. Ihned opusť tyhle pozemky, jestli nechceš pocítit trochu stříbra v zadku." Teď už jsem nežertovala. Nechtěla jsem mít žádného upíra v dosahu několika kilometrů svého domu.
Upírek jakoby chvíli přemýšlel. Vypadal tak roztomile, že jsem chvilku zapomněla, co tady vlastně dělá.
"Popovídejme si, Alexandro, nechme těchhle her. Nechci, abys byla ze mě vystrašená." Srdce mi poskočilo. Říkal to tak sebejistě, že jsem ho téměř jako vystrašená holčička poslechla, zahodila zbraň a skočila mu do ochranné náruče. Co to se mnou jenom je?
"Vystrašená? Z tebe?" opět se mi z úst dral ten falešný smích. Stalo se to ve vteřině. Jediné, co jsem dokázala zahlédnout, byla černá šmouha. Pak už jsem byla přišpendlená na dveře, ruce vedle hlavy, zbraň v jeho ruce. Drtil mě svým stiskem a já opět poznala ten jeho zkoumavý pohled. Až teď jsem si uvědomila své bušící srdce, které se ne a ne uklidnit.
"Tohle opravdu nebylo nutné. Stačilo mě jenom pozvat dál a promluvit si. Já ti opravdu nechci ublížit a už mě vážně unavuje to opakovat stále dokola." Vzal si ode mě zbraně a uvolnil své sevření. Byla jsem opět volná. Dobře, pak si musím zapsat, že od upíra si musím udržovat odstup, protože je velmi, velmi rychlý.
"A to ti mám věřit, když mě tvůj kamarád včera skoro celou vycucl jako šneka z ulity?" Ne, už mi nenaháněl strach. Vlastně občas jo, ale ne teď.
"Proto jsem si chtěl promluvit." Jeho hlas byl stále klidný a ten klid mě dokázal pěkně naštvat.
"U mě doma?" nadzvedla jsem obočí, jenom přikývl. "Myslím, že klub by nebyl ten nejlepší nápad, když se tam soustřeďuje tolik upírů." Fajn, další poznámka na seznam. Pokud se chceš pořádně vyřádit na upírech a nevadí ti, že tě nakonec vypijou, zajdi si do Bloody King klubu a užívej jejich pohostinství.
"Tak?" pohodil rukou ke dveřím. Dobře, shrňme si to. Moor mi nic neudělá, tím jsem si jistá na osmdesát procent. Ale i to není moc. Na druhou stranu, odpovědi znát chci.
"Vrať mi zbraně a můžeme hodit uvnitř řeč." Přikývl a prostě mi je podal nazpět. To tolik věří mému slovu? Co kdybych ho teď rozstřílela? Ani by si neškrtl, upírek.
Odemkla jsem dveře, rozsvítila uvnitř a vešla. Moor stále postával venku a díval se někam nad dveře. Studoval snad mou architekturu? Zasmála jsem se vlastnímu vtipu.
"Tak chceš dovnitř nebo míníš stát venku až do rána?"
"Chci dovnitř," odpověděl nevzrušeně.
"Tak pojď a nestůj tam, uvidí tě sousedi." Odkdy mi na nich vlastně záleželo? A odkdy vstávali v půl druhé ráno, aby se šli dívat z okna? Inu, náhoda je blbec.
Šla jsem do kuchyně udělat si kávu a stále jsem po očku sledovala svého návštěvníka, jak si pomalu prohlíží můj dům.
"Pijí něco upíři kromě krve?" zeptala jsem se a snažila se zeptat s co největším odporem. Přestal zkoumat jídelní obraz, když mi odpovídal: "Neublíží jim to."
"Hádám správně, že když se tě zeptám na kávu, neodmítneš kvůli tomu, že by ses bál, že by byla otrávená, ale kvůli tomu, že ji prostě…nemusíš?" S úsměvem přikývl.
"Cítím její chuť, ale nedokážu si vypěstovat návyk na kofein. Můžu ji vypít, ale je to něco jako bys pila vodu, i kdybys neměla žízeň, prostě zbytečné."
Varná konvice se vypnula a já si mohla kafe zalít. "Jedí vůbec upíři?" I na tuhle otázku se pousmál.
"Samozřejmě, rád se najít dobrého jídla."
"Ale je to něco jako bych jedla, i kdybych neměla hlad, je to tak?" Opět přikývl. "A s krví? Jak je to s ní?" Do hrníčku jsem si dala kostku cukru a černou tekutinu zamíchala.
"Krev je pro nás jídlo a pití. Máš hlad? Napij se a budeš nasycen. Máš žízeň? Napij se a ani žízeň tě nebude trápit. Krev léčí, krev dává sílu, krev je zde na téměř všechny tvé potřeby." Ouha, tak tohle už vážně není sranda.
"Jak to, že se o vás nic neví? Není vás málo a krev předpokládám potřebujete všichni. Lidé ale nemizí tak často, aby byly vaše vražedné zásahy možné denně."
Rukou jsem ho pobídla směrem k obýváku. V jedné ruce jsem svírala šálek, v druhé zbraň. Posadil se do křesla a já naproti něj na zelenou sedačku. Celou místnost jsem měla sladěnou do zelena.
"Na tohle ti neodpovím. Musí ti stačit, že ne vždy jsou naší potravou lidi."
"Ale policie o vás ví." Usrkla jsem ze šálku a popálila si jazyk. Alexandro, copak nevíš, že když voda vře, nikdy není studená?
Počkal, dokud jsem přestala gestikulovat rukama. "Jsme zde déle než policie a spolupracujeme s ní již od jejích počátků." Mírně jsem zbledla.
"Déle než ona?" vyvalila jsem oči. Něco takového bylo pro mě nepředstavitelné. "Kolik ti vlastně je?" vypálila jsem otázku jako nějaká patnáctka na diskotéce. Vypadal asi na pěta-šestadvacet.
S odpovědí otálel a čím déle nemluvil, tím víc jsem chytala bílou barvu. "Pár století to bude."
Přistihla jsem se, jak na něj zírám s otevřenou pusou a donutila se ji zavřít. Pár století…tak to mě podržte!
"Jak dlouho může takový upír žít?"
"Má paměť si nevzpomíná na žádný případ upíra, který by zemřel na stáří." Nejspíš je ještě stále na světě dost stříbrných kulek.
"Zemřel…počkat, žijete vy vůbec?" Před očima se mi vybavily mýty se zástavou srdce při spánku v rakvích.
"Myslím, že ano," zamyslel se, zatímco já o jejich životě-neživotě pochybovala. "Je to složitější. Jedna část z nás, my, kteří jsme čisté krve upírů, jsme živé bytosti, zatímco ta druhá, která má smíšenou krev s lidskou, tam je to jiné." Přestávalo se mi to líbit. Nevím, jestli jsem se chtěla dozvědět ještě o něčem žijícím kolem mě, o čem jsem doteď nevěděla a bylo mi dobře. I přes to jsem se ale zeptala: "Čím se lišíte, jste přece všichni upíři, ne?"
"To ano, všichni jsme závislí na krvi." Jenom, co to řekl, zabořila jsem se víc do sedačky. "Rozdíl je, že ti druzí vznikli z lidí díky nám, my je stvořili."
"Proč?" nechápala jsem.
"V dávných dobách bývali války, mnoho válek upírů a každý potřeboval vojsko. Stal se z toho zvyk." Pokrčil rameny a podepřel si rukou bradu.
"To byla pěkně blbá odpověď!" ušklíbla jsem se a opět se dala do pití kávy. "Jak ale můžete přeměnit člověka?"
"Jednoduše," skoro se až zasmál, "prostě do jeho krevního oběhu přidáme svůj jed."
"A to jak?"
"Kousnutím." Tvářil se, jako by mi vysvětloval kolik je jedna a jedna a já to stále nedokázala pochopit. Instinktivně jsem si sáhla na zranění, které mi způsobil upír. "Ne, ty se neproměníš." Napětí, které jsem postřehla až teď, rázem opadlo jako těžká voda. "Dokážeme kontrolovat, jestli jed vypouštíme či ne a tvoření nových upírů je přísně zakázáno."
Můj nervózní smích proťal chvilkové ticho. "Přísně zakázáno…nemyslím, že by něco jako zákon ty krvežíznivé potvory zastavilo!"
Zamračil se. Ani se nedivím, právě jsem ho nazvala krvežíznivou potvorou. "Alexandro, to, co vám mí upíři provedli je neodpustitelné a věř, že za to byli patřičně potrestáni, ale obávám se, že tyhle útoky se budou opakovat častěji."
"Počkej," ještě chvilku jsem si to nechala projít hlavou, "řekls mí upíři?" Jenom nenuceně přikývl a musela jsem se ještě jednou zeptat, co to znamená, než odpověděl.
"Má krev je krví královskou, jsem jejich král, jejich velitel, jestli tomu tak chceš říkat. Avšak i já jsem jistým způsobem omezen, a to upírskou radou. Prosím, nechtěj teď po mně, abych ti vysvětloval chod upírské politiky. Jsi unavená, na pochopení to je poměrně složité a rozhodně dlouhé povídání."
Složila jsem ruce na prsou a držela se, abych po něm nezačala střílet. "Stalo se něco?" ptal se tak nevinně, že jsem to chtěla nechat být.
"Co mají vždycky znamenat ty fráze: "Jsi unavená, jsi zmatená, měla by sis odpočinout…" nejsem z cukru a o sobě ještě dokážu rozhodovat!"
Jeho smích byl jako zvonkohra a totálně mě rozhodil. "Jsi ještě stále dítě, Alexandro, křehké dítě." Jak to myslel? Každopádně se mi to moc nelíbilo a ruka se zbraní téměř sama od sebe zamířila na jeho srdce. I přes to se nepřestal usmívat.
"Je pravda, že by mě čtyři obyčejné rány do srdce na rozdíl od tebe zabily, to ale ještě neznamená, že se nedokážu bránit."
"Jednou ti dokážu svou pravdu." Nejradši bych mu ten jeho krásný úsměv vydrápala z obličeje, i když by to byla škoda. "Teď už ale půjdu. Nebudu říkat, že si potřebuješ odpočinout, protože ty to nechceš slyšet, i když je to pravda." Vstal a zamířil ke dveřím.
"Počkej ještě," špitla jsem. Téhle otázce jsem se zatím bránila, protože jsem se trochu bála odpovědi. "Proč jste zabili Sammyho, nařídils to ty?" Dívala jsem se mu do očí. Stál tam se soucitným výrazem a to mě štvalo. Štvalo mě, že všechno, co se dnes týká Sammyho, mi způsobuje slzy, které jsem se teď snažila zahnat.
"Nebyl jsem to já, ale rada, kdo tak rozhodla." Takže rada…zkurvená upírská rada! "A rozhodla správně."
Cukla jsem sebou. Slyšela jsem dobře? "Co tím chceš říct?" slova jsem měla ledová, pocítila jsem obrovskou zlost.
"Jednou pochopíš, že udělal hloupost, kterou ani neměl zájem napravit. Sám dobře věděl, že pokud neposlechne, zemře." Zaťala jsem ruce v pěst a otřásla se zlostí.
"Co udělal?" zaskřípala jsem zuby. "Co udělal tak hrozného, že musel zemřít?" křikla jsem. Copak jsem taková hysterka? Ne, nikdy jsem nebyla! To jenom teď, bez Sammyho… Sammy, Sammy, Sammy, copak nechápeš, že bez tebe jsem ztracená?
Postavila jsem se. Stáli jsme proti sobě jako dva největší nepřátelé. Tedy aspoň já se tvářila jako nepřítel, jeho pohled byl stále soucitný a zkoumavý.
"Zradil." Zatřásla jsem se, ale ne zimou. To jediné slovo…znamená to snad, že… "Sammy…byl…upír?"
Roztřásla se mi kolena. Už jednou mě napadla tahle myšlenka, ale na štěstí jsem byla v situaci, kdy musela jít stranou. Teď ale ne, dolehla na mě plnou vahou a srazila mě k zemi jako zraněné zvíře.
Zašustění sametové košile. Vnímala jsem to jako něco mimo tento svět. "Nebyl upír, Alexandro." Moor dřepěl vedle mě, na tváři nic než zkoumavý pohled a až teď jsem si uvědomila, že mě podpírá.
Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co mi Moor řekl, ale způsobilo to jen mou další zlost.
"Do prdele, tak proč jste ho zabíjeli? V čem vás asi tak mohl zradit? Já to nechápu, absolutně to nechápu!"
Slzy zlosti, zmatení a bolesti mi opět smáčely tvář a já ji schovala do dlaní. Cítím se tak…tak poníženě! Plakat před Moorem, ne, to už nikdy!
Jeho objetí bylo trochu studené, ale pevné. V tomhle objetí jsem poznala Sammyho ochranné ruce a nevědomky se k němu přitiskla. Slzy jsem už zadržela, i když se mi chtělo plakat. Nechci být před ním tak slabá! Ještě před chvílí jsem na něj mířila zbraní a teď se od něj bezstarostně nechávám kolébat v náručí.
"Pochopíš to, Alex, ale teď ještě ne." Vymanila jsem se z jeho stisku a sedla si kousek od něj.
"Měl bys už odejít." Objímala jsem si kolena a dívala se někam na zem, ne na něj.
"Mohl bych zůstat, jestli chceš." Zakroutila jsem hlavou.
"Běž." Bylo to poslední, co jsem mu řekla. Na stůl mi položil číslo telefonu do svého klubu, pak mi popřál dobrou noc a odešel. A já se konečně mohla sama utápět v obrovské zmatenosti.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Chcete přidat kapitolu i k jiné povídce?

Ano (napiš mi k jaké) 23.5% (4)
Ne, chci tuhle 76.5% (13)
Nechci žádnou kapitolu 0% (0)
Je mi to jedno 0% (0)

Komentáře

1 miki miki | 13. října 2009 v 11:27 | Reagovat

super povidka sice nejsem rada ze jsi nemcna ale jsem rada zes pridala dalsi kapcu a rovnou dve ;-) a uz se moooc tesim na dalsi :-)

2 Mariana Mariana | E-mail | Web | 13. října 2009 v 15:38 | Reagovat

PARÁDA!!!!!!!!!!! Teda, ne že by bylo dobře, že jsi nemocná...ale má dušička se třepotá nad představou dalších kapitol:-D  A tyhle dvě byly...luxusní. Hltala jsem je tak, že jsem nevnímala okolní svět. :-D
Jen tak dál...

3 vivienne vivienne | Web | 13. října 2009 v 17:54 | Reagovat

mno teda moc pěkné kapitolky, fakt!! strašně se těším na další

4 ann ann | 14. října 2009 v 19:55 | Reagovat

mohla by jsi přidat kapitoku k potomek eranův

5 Asci Asci | Web | 14. října 2009 v 22:49 | Reagovat

skvělá kapitola...ti upíři by potřebovali lekci...a mohla bys přidat i kapču k potomkem eranův ta povídka je taky hodně dobrá :-)

6 ♥Terka♥ ♥Terka♥ | Web | 15. října 2009 v 22:29 | Reagovat

Krásný bloček a dess máš taky fakt super:-)

7 sessllik sessllik | Web | 16. října 2009 v 19:29 | Reagovat

tak jsem dočetla tuhle povídku až se a je to perfektní,těším se na pokráčko a jdu louskat další :-)

8 DEwA>3 DEwA>3 | Web | 16. října 2009 v 20:51 | Reagovat

nádherný, už se těšímna další dílečky..xD

9 zuz zuz | 17. října 2009 v 16:22 | Reagovat

úplně supr, nemám co k tomu dodat, přečetla jsem to během chvilky, už se daším na další :)

10 nat nat | Web | 20. října 2009 v 20:01 | Reagovat

super. rychle další

11 lucik lucik | E-mail | Web | 20. října 2009 v 21:21 | Reagovat

prostě do jeho krevního obědu přidáme svůj jed.

krevní oběd???...hmmmm...tak to jsem nikdy neslyšela:D
ale jinak super kapča:D :-D  :-D  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama