5. kapitola

6. října 2009 v 17:11 | Ifulda |  Bloody King
Tak jsem konečně dopsala další kapču. Trvalo to strašně dlouho, já vím, ale času je čím dál tím míň a já jsem ráda, že jsem vůbec něco napsala.
Přeji příjemné počteníčko a strašně moc vás prosím o komenty :)
Děkuju moc, If* :)

…Malinká, snad jen tříletá, holčička utíkala rozlehlým domem držíc v ruce kus pomalovaného papíru. Tváře jí zářily štěstím a při běhu si radostně poskakovala.
"Mamííí, maminto!" žvatlala s obrovským nadšením a otevírala jedny dveře za druhými. Ložnice, koupelna, dokonce i kuchyně byla prázdná. Nadšené dítko však neváhalo a spěchalo dál do sklepení.
"Mamíí!" dožadovala se dál pozornosti nyní už mírně uraženě, že o ni nikdo nejeví zájem. Našpulila pusinku a ruce si dala v bok. Zaváhala snad jenom chvilku, než vkročila do šera sklepení.
Schody seběhla rychle a s ladností, hned na to přímo rozrazila dveře do primitivního avšak útulného pokoje, kde okna byla vždy zatažena hustými závěsy.
Konečně se jí na tvářičce opět objevil úsměv, když uviděla své rodiče ležíc v objetí na pohovce. Chtěla se jim pochlubit se svým výtvorem! Avšak neudělala k nim ani tři krůčky, když ztuhla pod tíhou vidění. Ten pohled ji roztřásl po celém těle a nebyla schopna slova. Co to dělají? Její otec držíc svou manželku jednou rukou za vlasy, druhou kolem ramen. Byl přisátý na její krk jako pijavice a snad…polykal? Co polykal? Dívenka měla tolik otázek. Proč je její maminka tak bledá? Proč vypadá tak unaveně? Co jí to tatínek dělá? … A proč?
"Ma-mi," vzlykla holčička, papírek jí vypadl z rukou. Muž jako by se po jejích slovech probral z transu a od ženy téměř odskočil. Dívenka pak jenom sledovala, jak si červená tekutina prodírá cestičku po matčiném krku ze dvou hlubokých ran.
"Alex, co tady krucinál děláš?" Muž vypadal rozzuřeně, zoufale a vystrašeně zároveň. Vyskočil na nohy, přičemž žena jenom bezvládně padla na podlahu…
Když jsem se vzbudila, chvíli jsem přemýšlela, co se mi to zase za hloupost zdálo. To bude s těch Moorových "příběhů na dobrou noc". To mi připomíná, že neležím ve své posteli, nýbrž ve velmi prostorné a pohodlné Moorově posteli. Vstala jsem a protáhla se. Zvláštní, jak dobře jsem se tady vyspala.
Hned, jak jsem se oblekla, ozvalo se klepání na dveře. A co teď, Alex? Moor mi slíbil, že se mi nic nestane a navíc, kdyby to byl někdo, kdo mi chce ublížit…klepal by? Asi ne. I tak jsem ale v dlani stále svírala nůž.
"Dále," zvláštní. Jedno slovo a cítím se tu jako doma, tomu se nedalo nezasmát.
"Dobrý ráno," ve dveřích stál onen ubožáček, který nás vítal včera v klubu. Dnes ale nevypadal o nic lépe. Pro šaty byl spíš věšákem, klíční kosti mu jen pod košilí trčely a obličej stále stejně propadlý. Když jsem ale okolo něj procházela s Moorem, vypadal pokorně a možná i trochu vystrašeně. Dnes z něj sršelo sebevědomí a něco, co bych o něm v životě neřekla - autorita. Hlas měl pevný a hluboký, šel zpříma a jistě.
"Kde si můžu vzít zpět své zbraně, abych mohla odejít?" zeptala jsem se bez okolků. Nebylo mi tady zase tak úplně špatně, i tak jsem ale z toho místa cítila zvláštní tlak a dala bych přednost svému domu.
"Všechno už je zařízeno, následujte mne." Ani nepočkal na mou odpověď a zmizel mi v chodbě. Kruci, jak nerada jsem někoho poslouchala! Musela jsem přidat do kroku, abych mu stačila.
Vyšli jsme nahoru do baru, který i v tuhle hodinu měl své zákazníky. Všichni si mě podivně prohlíželi, jako něco, co vyžaduje speciální pozornost, přešla jsem to bez reakce.
Před barem na mě čekalo mé autíčko, které jsem musela včera tak bezcitně opustit, když jsem utíkala před Joshepovými muži. Co mě překvapilo byl Thomas, který v mém autíčku seděl na místě řidiče.
Ani jsem si nestačila pořádně zmapovat terén a ubožáček už nebyl nikde v dohledu.
"Chceš si snad vypůjčit mé auto?" zeptala jsem se Toma jízlivě. Taky nevypadal zrovna nejšťastněji, jak tam tak seděl.
"Jenom tě odvezu domů."
"Řídit ještě umím." Odfrkla jsem si. Thomas si povzdechl a na chvíli zavřel oči. Když je otevřel, objevila se mu v nich úzkost.
"Podívej, ani pro mě to není zrovna jednoduché." Zněl, jako by svá slova myslel opravdu vážně.
"Co ti za to slíbil, Thomasi. Pro co jsi nás opustil, proč?"
"Je to povinnost, Alex," téměř zakňučel jako štěňátko, "nemůžu-" zatnul ruce v pěst, "-nemůžu ti to vysvětlit, nejspíš bys to ani nechápala. Prostě to akceptuj jako fakt, ok?" Nyní měl v očích prosbu a já si musím přiznat, že jsem ho měla fakt ráda. Jenom kdyby ten hajzl od nás neodešel!
"Fajn a teď vypadni z mého auta."
"Nemůžu," hlesl, "prosím, nenuť mě teď odejít, mám tě dopravit k tobě domů." Málem jsem se rozesmála.
"Nepotřebuju vodit za ručičku a myslím, že to víš, vypadni!"
"Alex, nechci, abys mě nenáviděla." Kruci, zněl tak beznadějně. Neměla jsem to srdce mu říct, že je to jeho chyba a že ho mám v plánu co nejdřív odstranit jako zrádce, protože to nebyla pravda.
"Kde mám své zbraně?" Chvíli zaváhal, jako by nechtěl změnit téma hovoru, nakonec to ale udělal.
"Jsou v kufru."
"Fajn, tak mě aspoň nech řídit a sedni si vedle, když ti tvůj páníček poručil mě dopravit domů." Posmívala jsem se mu a on to moc dobře věděl, nebyl zase tak hloupý. I tak si ale přesedl a já přešla za volant. Dlaha mi trochu znepříjemňovala řízení, ale zvládla jsem to bravurně.
Celou cestu jsme nepromluvili ani slovo. Byla jsem hodně výřečná, o to pokoj, nyní jsem ale neměla náladu se s ním vybavovat. Navíc jsem měla jiné starosti než se starat o jednoho ze zrádců, musela jsem popřemýšlet, co všechno řeknu Danielovi.
Zastavila jsem vůz před domem a vyndala klíčky ze zapalování. Thomas dál strnule seděl na místě a tvářil se, jako by chtěl něco říct. Nepomohla jsem mu, nezačala jsem první mluvit, nechala jsem ho pěkně podusit.
"Budeš dnes mluvit s Danielem, že?" v jeho hlase jsem mohla rozpoznat znechucení ze sebe samého. No jistě, Daniel se o něj staral, ukrýval ho, aby nemusel do vězení, pomáhal mu, jak mohl a jak se mu Tom odvděčil? Utekl a nyní stojí proti němu.
"Ano, musím mu podat hlášení o včerejší misi."
"Vysvětli mu, prosím, že si vážím všeho, co pro mě kdy udělal." Nedíval se na mě, když to říkal. Díval se před sebe, jako by litoval.
"Proč mu to neřekneš sám?" Smích, který se mu dral ze rtů, byl tak zoufalý, až mi přejel mráz po zádech.
"Přece víš, že jenom, co by mě uviděl, zabil by mě." Ano, to měl úplnou pravdu. Daniel nesnášel vzpoury stejně jako nesnášel zradu.
"Tok proč jsi odešel?" apelovala jsem na něj, "proč jsi u nás nezůstal?" Opět si povzdechl, opět ty zoufalé oči!
"Proč? Protože znám své povinnosti!" zavrčel, "ty to prostě nemůžeš pochopit, Alexandro. Ani ty a ani Daniel." Jasně. Pochopila jsem, že mi to prostě neřekne. Musí mít sakra dobrý důvod mlčet!
Vystoupila jsem beze slova, pak se podívala do kufru auta a spatřila čtyři beretty a jeden nůž. Vrátil mi i zbraně, které jsem u sebe měla, když jsme se s Moorem poprvé viděli. Podívala jsem se jak je na tom zásobník jedné z berret a překvapivě náboje nechyběly, skvělé.
"Jak se teď dostaneš zpátky?" Zajímalo mě to vůbec? Jo, zajímalo, i když mě Thomas pěkně naštval.
Pousmál se, jako by ho můj zájem potěšil. "Neměj strach, stejně tady mám poblíž ještě nějakou práci." Tak tohle se mi už moc nelíbilo. Nějakou práci…kdo ví, co mu Moor dal za úkol.
"Slib mi, že nebudeš zabíjet naše lidi."
"Naše lidi?" pozvedl obočí a dělal, že nechápe. Moc dobře chápal, podrazák!
"Víš, jak to myslím. Slib mi, že nezabiješ nikoho z Danielových…zaměstnanců." Myslela jsem to vážně a ten slib jsem od něj strašně chtěla získat!
Povzdechl si. Zase! To není moc dobré. "Nemůžu," hlesl a já měla co dělat, abych po něm neskočila. "Ale pokud tě tak rozhodila ta moje práce poblíž, tak ti slibuju, že dnes nikoho zabíjet nebudu." Nestačilo mi to, ale aspoň něco. "Když mi ale slíbíš, že se za mě přimluvíš u Daniela, slibuju ti, že se budu snažit udělat mnoho pro to, aby Danielovi muži zůstali naživu." Lákavá výzva. Přijala jsem ji.
"A ty vyřiď Moorovi," zaváhala jsem. Chci mu vůbec něco vzkázat?
"Ano?" neodpustil si.
"Vyřiď mu, že děkuju za včerejšek, za jeho pomoc." Ne, to bylo moc! "Zvládla bych to ale sama a mohla jsem se vyspat i ve své posteli."
Usmál se. "Vyřídím, bude mít radost." Podivně se mu zablýskalo v očích, což mě donutilo na něj vyštěknout: "Zapomeň na to, nic mu neříkej!", otočit se a ověšená zbraněmi nenápadně vpadnout domů.

K Danielovi jsem se dostala až kolem oběda a musím říct, že moc dobrou náladu neměl. Jeho bodyguardi za ním cupitali jako ocásci, proto pro mě nebyl problém ho najít.
"Ty ses ráčila i ukázat?" zavrčel, když mě uviděl.
"Neměla jsem kdy dřív se ti ozvat." Jednoduchá odpověď, kterou jsem používala až moc často a on to věděl.
"Zavolat ti nic neříká?" Mobil už mám nový, Daniel mi ho věnoval hned po tom, co se dozvěděl o mé malé nehodě s tím předešlým a pevnou linku jsem doma měla taky, takže moc výmluv mi nezbývá.
"Přes noc jsem nebyla doma, přišla jsem před chvílí a šla rovnou sem." Přimhouřil oči, jako když dítě podezíráte ze lhaní.
"Jak tomu mám rozumět?" Pořádně jsem se nadechla a povyprávěla mu celé mé včerejší dobrodružství. Poznala jsem, že se mu můj pobyt u našeho nepřítele ani za mák nelíbí, ale mlčel. Nejspíš uznal, že mi Moor svým způsobem pomohl. Vynechala jsem Thomase, nechtěla jsem být první, kdo to Danielovi oznámí, ale nejspíš jsem měla zbytečnou starost, protože přišla otázka: "A Thomase jsi tam viděla?" téměř zatínal zuby, jak byl rozzuřený. Jo, tak odtud jeho náladička.
"Jo," a teď můj slib, "ale lituje toho, že musel od nás odejít."
"Musel?" Daniel skoro vyskočil z kůže, když mě slyšel.
"No jo, byl k tomu nějakým způsobem donucený, ale neptej se mě jak, sama tomu nerozumím." Má slova byla vlastně pravda. Nelhala jsem a ještě jsem se zastala Thomase.
Daniel zavrčel, ale k tomuhle tématu se již nevracel. Musel se cítit hodně poníženě, když ho opustil jeden z jeho mužů.
"Dnes v noci se uskuteční velmi dobrý obchod na pobřeží, jako vždy. Čekám tě tam hned po půlnoci, jasné? Zpoždění neomlouvám."
"Fajn, je to všechno?" Přikývl a já konečně odešla.

Stavila jsem se za Markem, aby mi řekl, co všechno o Moorovi zjistil z policejních záznamů, ale jediné, co mi odpověděl bylo: "Je čistý jako lilie." Proč mě to jen nepřekvapovalo? Ten chlap je jeden obrovský otazník.
Patricie, jedna z Danielových zaměstnanců, mi volala kolem třetí hodiny odpoledne a dala si se mnou sraz v blízké cukrárně. Nebylo to nic neobvyklého. Byly jsme v celku dobré kamarádky, i když mi nikdy nebyla tak blízká, jak si myslela.
S berettou za opaskem jsem vešla do cukrárny. Ryšavé dívky jsem si všimla hned. Měla před sebou svoji oblíbenou ledovou čokoládu a dělala oči na chlápka u baru. Vždy využívala své krásy jako nikdo. Lecco jsem od ní pochytila a musím přiznat, že to nikdy nebylo na škodu.
"Patricie, vidím, že jsi opět ve svém živlu." Usmála se na mě a dopřála si doušku čokolády. Pak si svůdně olízla rty.
"Jsem ráda, že tě vidím, Alexandro. Neozvala ses mi takovou dobu! Cos dělala, že jsi zapomněla na tetičku Patricii?" Pousmála jsem se. Takovouhle jsem ji měla ráda. Nejdříve jsem si objednala kávu, až pak jsme se daly do řeči jako dvě klepny na trhu.
"Daniel má pro mě vždycky mnoho práce." Nestěžovala jsem si, pouze konstatovala.
"Slyšela jsem o tvé poslední. Josephovi gorily po tobě stále jdou?" zněla trochu napjatě a nejspíš se i trochu strachovala. Moc se jí nedivím. Kdyby věděli, že jsem jejich velkého šéfa odkrouhla já, moc života by mi nezbývalo.
"Nemyslím si. Neviděli mi ani do obličeje. Nemají na mě nic."
Ještě chvíli jsme se jen tak bavili o misích včetně té dnešní, než vzpomněla toho, na koho jsem myslet nechtěla…
"A jak bereš Sammyho smrt?" Co to bylo za blbou otázku? Očima mě zkoumala jako pod rentgenem a zněla soucitně.
"Chybí mi…" nevydržela jsem její lítostivý výraz v očích a začala pomalu míchat kávu. Dělala jsem malé kroužky a dívala se, jak šlehačka pomalu mizí v tmavé tekutině.
"Všichni víme, že tě velmi miloval. Je mi to strašně líto, Alex a chci, abys věděla, že kdybys něco potřebovala-"
"Jasně, vím, že tady pro mě budeš," opřela jsem se o židli a pokoušela se tvářit znuděně. Musela jsem jí nějak naznačit, že tohle téma prostě NE!
"Víš i o tom, že zítra má pohřeb?"
"Ano, Patricie, vím!" odsekla jsem. "Ujišťuješ se, že přijdu? Co po mně chceš? Proč se o Sammym vůbec bavíš?" Všechno kolem něj bylo pro mě velmi citlivé téma.
"Promiň."
Dnes už jsem se s ní nedokázala bavit jako jindy. Smát se a vzpomínat na skvělé časy.

Po dvanácté večer jsem vykročila z domu. Dvě beretty, dva nože - snad je dnes potřebovat nebudu. S autem jsem zaparkovala na parkovišti poblíž přístavu, kde proběhne výměna.
Můj úkol byl jednoduchý. Zdržovat se poblíž Daniela a sledovat každý podezřelý pohyb našeho zákazníka. Dělala jsem to tak vždy. Jiní naši muži byli rozmístěni okolo a dávali pozor jak na velmi vlezlou policii, tak na nezvané hosty.
"Alex, už jsem se bál, že nepřijedeš," pokáral mě Daniel za pozdní příchod.
"Provoz?" nevinně jsem pokrčila rameny, ale on se jen ušklíbl.
"Takhle v noci? Výmluvy už ti začínají docházet." Několik chlápku okolo se zasmálo. "Teď už ale konec srandy, výměna proběhne za deset minut." Ani tentokrát nevynechal elegantní sáčko včetně mohutných křížů na krku.
"A dneska obchodujeme s čím?" většinou to byly drogy či jednoduché zbraně. Občas se ale stalo, že jsme měli velmi ojedinělou zakázku.
Daniel se pousmál a protřel si dlaně. "Dneska? Drogy, ale požadují takové množství, že dnešní obchod bude patřit mezi ty nejlepší."
Jako obvykle, byl z toho nadšený stejně jako všichni ostatní. Já to brala jen jako práci, povinnost, nutnost zde být, popřípadě zakročit. Nic víc.
"Už se blíží," ozval se hlas Jackoba v Danielově vysílačce. Ten si ji se spokojeným výrazem přiložil ke rtům a odpověděl: "Všichni na svá místa. Za chvíli to přijde."
Obrátila jsem oči v sloup. Jeho nadšení z těch špinavých peněz bylo jako vždy až nechutné. Rozepnula jsem si plášť, abych se případně dostala lépe ke zbraním, které byly prozatím uschovány v pouzdře za opaskem, a zařadila jsem se za svého šéfa. Vedle něj nemohli chybět jeho věrní bodyguardi. Bože, kolikrát budu muset Danielovi ještě vysvětlovat, že tihle dva týpci ani pořádně neví, jak se drží zbraň? Má je jenom na ozdobu, prejže s nimi po boku pak vypadá víc nebezpečně. Hloupost. Vypadat možná, jinak jsou jako roztomilé, občas vyplašené, ovečky.
Zastavili jsme se na domluveném místě, proti nám šla skupina osmi lidí. Světla tady na okraji přístavu byla velmi ponurá, i tak jsem si je ale podstatně detailně mohla prohlédnout.
Vpřed šlo pět mužů, za nimi tři ženy, všichni našlapovali velmi sebejistě, a za jasným účelem. Nemohla jsem si nevšimnout, jak vyzývavě byly ony dívky oblečeny. Velké výstřihy, krátké sukně a lačné výrazy. Tohle se mi moc nelíbilo.
Jedna z nich mi ale byla povědomá. Kudrnatá blondýna s nenasytným pohledem. Kde jsem ji už jenom viděla?
"Tak jsme tady." Promluvil jeden z mužů. Vysoký černovlásek s košilí rozepnutou přes celý hrudník. Na nás na všechny se usmíval a měřil stejným pohledem jako jeho přátelé - velmi, velmi chtivým pohledem!
"Jste přesní." Oplatil jim úsměv Daniel. "Máme tady pro vás zboží, které jste chtěli."
Michael, rudovlasý fešák, přinesl celý pytel něčeho, co po nás chtěli. Už chápu, proč se Daniel ze zakázky tak radoval. Z tohohle bude dost velký výdělek!
Černovlásek přímo připlachtil k Michaelovi a zkontroloval celý obsah pytle. Pak se zhluboka nadechl.
"Vidím, že je to všechno." Daniel svému zákazníkovi přikývl. V tomhle nepodváděl. Když se řeklo kolik, nikdy toho nebylo ani víc a ani míň, ať už šlo o cokoliv.
"Doufám, že i vy dodržíte svoji část dohody a máte s sebou přesný obnos." Říkal to spíš jako nacvičenou frázi než jako otázku a už nečekal na odpověď, ale na ty krásné zelené papírky, které tolik miloval.
"Myslím, že svou dohodu malinko pozměním." Jeho přátelé se rozesmáli. Ztuhla jsem. Už od začátku mi tady něco nesedělo! Instinktivně jsem sáhla po zbrani, ale prozatím ji ještě stále nechala v pouzdře.
"Pozměnit dohodu?" Z Danielova hlasu jsem poznala nervozitu, i když se ji snažil skrýt.
"Ano, správně," protáhl ta slova. Jeho úsměv stále nezmizel a lačnost v očích byla čím dál tím větší.
"No tak, Davide, zkrať to už!" obořila se na černovláska blondýnka a já začala pomalu rozeznávat i její hlas, "ještě chvíli a nedokážu se ovládat!"
Vzpomněla jsem si! S touhle ženou jsem se bavila v klubu Moora. To ona mi prozradila, co se stalo se Sammym a teď už asi vím, proč.
"Patříte k Moorovi, že je to tak?" zeptala jsem se bez okolků, "a on vás poslal nás zabít stejně jako všechny ostatní naše lidi!" Při těch slovech jsem vytáhla obě své beretty.
Daniel se nepatrně stáhl a svou zbraň už taky svíral v rukou. Černovlásek se trochu zamračil, pak se ale rozesmál spolu s ostatními svými přáteli.
"Nikdo nás neposlal, krásko, přišli jsme z vlastní vůle." I tohle je nesmírně potěšilo a já věděla, že teď už je něco hodně špatně.
Daniel se zamračil a prolomil jejich smích: "Měli bychom dokončit obchod a jít si každý po svém."
"Dokončit obchod," téměř zazpíval další z mužů. Světlé vlasy mu kmitaly kolem obličeje a téměř skrývaly studené oči. Olízl si rty, než pokračoval: "Tohle spojení se mi líbí, Davide."
"Souhlasím s tebou," odpovídal černovlásek dívajíc se na nás. "Tak moji milí," opět se zhluboka nadechl, "myslím, že dneska jsme si lepší večeři vybrat nemohli, dobrou chuť." Nechápala jsem to. Ještě jsem ani nevstřebala jeho slova, když se na nás všichni neuvěřitelnou rychlostí vrhli. Bylo slyšet několik výstřelů, přičemž dva z nich patřily právě mým zbraním.
Cítila jsem se jako v noční můře, kterou jsem už někdy zažila. Byla jsem si víc než jistá, že jsem zasáhla cíl, ale ten se jen otřásl a běžel dál. Všechno proběhlo jen v pár vteřinách, kdy po mně černovlásek skočil a já jsem i s ním dopadla tvrdě na zem. Soustředila jsem se hlavně na to, abych nepouštěla zbraně z rukou, ale bylo mi to k ničemu. Pevně mi držel zápěstí u země a bolestivými údery mě donutil obě beretty pustit. Udělala jsem to.
Slyšela jsem všude kolem sebe výkřiky zděšení, taky ještě pár výstřelů a hlavně nesmírný chaos.
"Líbíš se mi, krasotinko," promluvil nade mnou a prohlížel si mě jako tu největší specialitu na jídelníčku.
"Jdi k čertu!" pokoušela jsem se vyprostit, ale marně. Pak jsem uslyšela bolestný nářek někoho, kdo k nám nepatřil. Jenom na chvíli jsem odklonila hlavu na pravou stranu, kde se ze země sbíral Daniel a blonďáček okolo něj pobíhal s mávající rukou, jako by ji měl popálenou. David nade mnou zavrčel.
Pokusila jsem se znovu vyprostit nebo alespoň dosáhnout na nůž, ale nic jsem nedokázala. Tohle se mi nelíbí, tohle se mi vůbec nelíbí!
"Je to smůla, že jsi v nesprávný čas na nesprávném místě," naklonil se nade mne, pak se sklonil k mému krku. Trochu mi to připomnělo tu zvláštní situaci s Moorem a já měla strach, opravdu velký strach! I když jsem se snažila hrát na hrdinku, uvnitř jsem měla jenom malinkou dušičku. "A krásně voníš."
Už jsem mu chtěla něco odseknout, když jsem pocítila menší bolest na krku a cukla sebou. Ihned se mi na temeni objevila jeho dlaň a pevně mě držela.
Co to dělá? Slyším jenom zvláštní zvuky mlaskání a cítím, jak mi po krku teče něco teplého. Ztuhla jsem pod dávkou uvědomění! Je možné, aby mi teď ten chlápek sál krev? Ale proč a … jak?
Hlavu jsem měla vyvrácenou na jednu stranu, a tak jsem se mohla trochu rozhlédnout. Srdce mi přímo bušilo do hrudi, když jsem to udělala.
Všech ostatních sedm černovláskových přátel se sklánělo nad nějakou svojí obětí a dělali přesně to, co David mně. Potvrdily se moje domněnky. Oni opravdu … opravdu sály … krev…
Hlava se mi zatočila, síly mě opouštěly a mozek přestával pracovat jak měl. Najednou přemýšlení bylo tak obtížné a vyčerpávající, že to ani nešlo. Zděšení vystřídalo rozumné uvažování a já se začala utápět v zoufalství.
Zrak se mi rozostřil, ruce třásly a bylo mi na zvracení. Všude kolem mě už bylo ticho. Tedy vlastně ne. Stále jsem slyšela Daniela, jak něco křičí, ale byl moc daleko, abych mu rozuměla. Chtěla jsem mu pomoct, ale už ani ruce mě neposlouchaly a hlava se mi točila jako ještě nikdy, ten pocit byl strašný.
Pak se ale zvedl vítr a přinesl rozkaz plný autority a hněvu: "DOST!" Zadunělo mi v hlavě a já zasténala. Všimla jsem si, že všichni poslechli a přestali se krmit včetně Davida. Nebyla jsem schopná se ani pohnout. Cítila jsem se tak strašně unavená a bezmocná!
"Vzepřeli jste se mému příkazu a to já trestám velmi přísně!" Ne, to snad nebylo možné. Vždy, když jsem v nějakém nebezpečí, objeví se on - Moor!
"Ale pane, to David-"
"Mlč!" ostrý příkaz, "vy všichni se vraťte zpět a čekejte tam na můj příchod!"
Vnímala jsem jenom vražedný Davidův pohled, než jsem zavřela oči a pokoušela se překonat nevolnost a točení hlavy. Pokusila jsem se trochu zapřemýšlet a dát si pár věcí dohromady.
Je snad možné, že na světě, světě kde žijeme, existují tvorové, které můžu nazvat upíry? Něčemu takovému jsem nechtěla uvěřit a už jenom myšlenka na něco takového mi způsobila třes po celém těle. Bylo to jako vystřižené z filmu, noční můra, ze které se nelze vzbudit.
Kdo všechno kolem mě jsou upíři? Je to snad Daniel? Ne, to určitě ne. Patricie? Co když je třeba ona jednou z nich. A co Moor? Ano, ten by to být mohl. Jak jinak by pak přežil moji přesnou mušku? Možná měl jenom štěstí, kdo ví, co všechno upíři dovedou. Náhlý pochod myšlenek mi způsobil husí kůži. Byl snad taky jedním z nich…Sammy? To proto ho zabili? A co Thomas?
"Alex, slyšíš mě?" studené dlaně se dotýkaly mého obličeje, bylo mi to příjemné. Ač velmi nerada, otevřela jsem oči a propadla se opět do toho kolotoče. Moorův starostlivý obličej jsem viděla spíš ve šmouze. Skláněl se nade mnou a já dostala opět strach. Našla jsem v sobě sílu, o které jsem doteď nevěděla, a s ní jsem se pokusila jej od sebe odstrčit. Nemělo to cenu, nejspíš můj chabý pokus ani nepostřehl. "Odvedu tě do nemocnice, ano?"
Zakroutila jsem hlavou. Ať jde k čertu! Podívala jsem se, co se děje s ostatními. Všichni leželi na zemi a okolo nich pobíhali nějací muži a starali se o ně. Daniel, kde je? Nikde jsem ho neviděla a dostala tak ještě větší strach.
Studené ruce se mě opět dotkly a já reflexivně vyndala nůž a nyní jsem jím mířila na Moorovo srdce. Měla jsem co dělat, abych zbraň v ruce udržela.
Moor jenom zakroutil hlavou a povzdechl si. "Tohle se nemělo stát," šeptal stále dokola. Zazpětkovala jsem a po zemi se plazila pryč majíc stále v ruce zbraň.
"Alexandro, pomůžu vám." Nesnažil se mě zastavit a to mě trochu uklidnilo. Velmi pomalu jsem se posadila a málem jsem přepadla na stranu, jak se mi točila hlava.
"Co jste zač?" dostala jsem ze sebe. Hlas se mi třásl jak vyčerpáním, tak šokem. "Upíři? To jsou přece jenom mytické bytosti! To nemůže být pravda, že by něco takového existovalo v normálním světě." Mluvila jsem nesmyslně, nešlo mi pořádně uvažovat.
Vpíjel se mi do očí těmi svými, jako by v těch mých četl. Nebyl to hezký pocit a já se snad roztřásla ještě víc než před tím. "Odvedu tě do nemocnice." Natáhl se pro mě, ale já uhnula jeho rukám. Nechtěla jsem, aby se mě dotýkal! Vyděšeně jsem se odtáhla ještě dál.
"No tak, uklidni se," hlas měl opět jako samet a mé tělo se pak trochu uklidnilo. Pokusila jsem se vstát, ale beznadějně. Kolotoč kolem mě byl tak ještě rychlejší a bylo mi na zvracení. "Alex, podívej se na mě." Poslechla jsem. Jeho oči byly tak kouzelné, nešlo se od nich odtrhnout. Ten pohled do tekuté čokolády mě podivně uklidňoval. Cítila jsem se čím dál tím víc unavená a strašně vyčerpaná, jako bych nespala celou věčnost.
Opět jsem cítila jeho studené dlaně na své pokožce, ale nyní mi nevadily, naopak. Jako bych procitla z apatie, když jsem si uvědomila, že jsem schovaná v jeho náruči. Nevšímala jsem si toho ale dlouho, přemáhala mě únava.
"Bojím se vás, Williame," vypadlo ze mě a já o tom ani pořádně nevěděla.
"Já vím," hlesl v odpověď. Nevím, co se dělo potom, usnula jsem.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Máš rád/a povídky s upíry?

Jo, mám :) 95% (19)
Moc jich neznám, nemůžu posoudit 5% (1)
Nelíbí se mi :( 0% (0)

Komentáře

1 Asci Asci | Web | 6. října 2009 v 18:13 | Reagovat

krásná kapitola...i když mě docela dostal ten konec...těším se na další :-)

2 Petulka Petulka | 6. října 2009 v 21:22 | Reagovat

Ježiš já ho žeru...on  je prostě úžasný a kapitolka parádní,těším se jak to bude dál.. :-)  :D

3 miki miki | 7. října 2009 v 9:27 | Reagovat

uzasna kapitola :-) moc jsem se na ni tesila

4 Mariana Mariana | Web | 7. října 2009 v 10:50 | Reagovat

Kruci, tohle ale byla kapitola!! Za to čekání to rozhodně stálo! Fakt paráda. Představa že se dostanu do takovéhle situace, kdy člověk neví, jak jednat, když ani zbraň nepomůže...no Daniela podle všeho zachránily ty kříže na krku, tak třeba si Alex taky nějaký pořídí:-)

5 Saraz Saraz | Web | 7. října 2009 v 14:08 | Reagovat

Moc pěkná kapitola. Nevím, co víc říct těším se na další

6 If* If* | E-mail | Web | 7. října 2009 v 14:50 | Reagovat

Jeee, děkuju za kometny, moc moc mě potěšily :)...nevěděla jsem, jak se vám bude tahle kapča líbit, protože jsem ji psala fakt jenom po kousíčkách, kdy jsem měla čas, a tak to nedopadlo podle mě nejlíp, ale díky vám se zalíbila i mně xD.
[4]: Prozradím, že s Danielem máš úplnou pravdu :)...ale kdo ví, jestli opravdu přežil? xD

7 vivienne vivienne | Web | 7. října 2009 v 16:35 | Reagovat

krásná povídka, super kapitolka, nikdy jsem nečetla povídku s upíry pojatou tímto způsobem, je to originální a moc  se těším na pokráčko

8 Lee Lee | Web | 8. října 2009 v 23:42 | Reagovat

týý jo....rychle další dííl je to napínavý jak kšandy...xDD

9 Nini Nini | 9. října 2009 v 14:34 | Reagovat

Taky se moc těším na další..je to fakt dobrý..moooc chválím

10 lucik lucik | E-mail | Web | 9. října 2009 v 16:18 | Reagovat

tééééééééda...jako fajne...to znamená, že ona upír nebude'?...héééééééj...to je nefér:D...ale já... I LOVE MOOR:D
úža kapitolka

11 zuz zuz | 10. října 2009 v 9:38 | Reagovat

skvělý, už se třěším na pokráčko :)

12 zuz zuz | 10. října 2009 v 22:58 | Reagovat

a nevíš, kdy bude další kapča? nemůžu se dočkat, jak to dopadne a hlavně jakou roli v tom hraje Moor

13 If* If* | E-mail | Web | 12. října 2009 v 15:22 | Reagovat

[12]: No, tak snad bude dřív než tahle. Mám napsaných zatím asi 5 A5, ale tak budu se snažit kapitolku dopsat jak jenom to půjde ;)

Všem moc děkuju za komenty!!! :)

14 DEwA>3 DEwA>3 | Web | 12. října 2009 v 18:43 | Reagovat

superníí...!! Už se těším na další díleček...♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama