4. kapitola

30. července 2009 v 22:40 | Ifulda |  Bloody King
Konečně došlo i na tuhle povídku :)...kapitolka je opravdu dlouhá a já doufám, že se vám bude líbit :)...prosím o komenty, děkuju ;)
If*
P.S.: Asci, tuhle povídku bych si chtěla nechat jenom na svém blogu, jo? Dík :)


Co ten tu do čerta dělá? Znám ho teprve den a jeho nová a nová překvapení jdou mimo má očekávání.
Nyní mi byly hodiny strávené učením sebeobrany k ničemu. Tohoto chlápka jsem se nemohla za žádnou cenu zbavit!
Jakmile jsem uslyšela spěšné kroky, ztuhla jsem. Chce mě snad Moor předat Joshepovým mužům? Nevím, každopádně bude lepší, když teď nebudu vyvádět. Při troše štěstí si nás v té tmě ani nevšimnou.
"Najděte tu mrchu, ale nezabíjejte ji, to potěšení si vychutnám sám!" A jéje, nejspíš jsem je naštvala. Téměř ani nedýchám, jak se snažím být nenápadná. Slyším stále přibližující se kroky, ve tmě jsem naprosto slepá. Napnu se a doufám, že je nenapadne navštívit zrovna tuhle uličku. Moor mě pořád drží v pevném sevření a svou dlaní mi zabraňoval říct byť jen jediné slovo. Zbytečně. Nyní jsem se snažila být tiše jako myška, nechci další chyby.
Trochu jsem svou ztuhlost uvolnila, když jsem slyšela vzdalující se kroky a téměř mizející hlasy. Začala jsem se zabývat jiným problémem, který mě stále ne a ne pustit.
"Co jste zase provedla, Alexandro. Ti muži jsou velmi nebezpeční." Konečně mi dovolil promluvit, jinak jsem ale nebyla schopna pohybu.
"Dělám svoji práci stejně jako vy tu svoji, pane Moor." Nebyla jsem nijak milá, ale copak jsem mohla? Kdyby mě nedržel, už bych mu nejspíš podřezala hrdlo, až tak mě štval.
Nemluvil. Nejspíš nebyl zase tak klidný, jak se prve zdál, ruce mi teď přímo drtil silným stiskem, až se ozvalo mé dávné zranění v zápěstí. Z úst mi uniklo bolestné zasténání. Sevření se ihned trochu uvolnilo, jako by na mě reagovalo, to bylo ale téměř nereálné.
"Tady nejsme v bezpečí, půjdeme do klubu." Rozkázal, jako bych byla jeho poddaný, což jsem za žádnou cenu nebyla! Klub Bloody King - jeho klub -odtud není daleko, jenom dva bloky, i tak jsem ale stále nechápala, co tady Moor dělal.
"Já s vámi nikam nejdu! Splnila jsem úkol, jdu domů! Rozhodně nemám v plánu vás někam následovat, jsem unavená!" Otočil si mě k sobě, téměř surově. Nejspíš dneska opravdu neměl svůj den. Ještě včera ho nevytočilo ani to, že jsem do něj střelila trochu olova a dneska…?
"Právě proto půjdete se mnou, Alexandro." Tón jeho hlasu mě donutil se otřást. Byl tak chladný a plný autority, nevím, odkud jsem brala sílu se mu vzepřít.
"Nepůjdu s vámi, nejsem sebevrah ani blázen!" Nejradši bych se na něj rozkřičela, abych ho taky trochu zastrašila, ale nemohla jsem. Kdyby nás Joshepovi muži uslyšeli, měli bychom problémy.
"Alexandro, oni vás hledají po celém městě. Jak půjdete domů, pěšky?" Zněl trochu posměšně, což malinko uvolnilo tu napnutou atmosféru. "Se mnou jste nejvíc v bezpečí."
"Proč vám tolik jde o mé bezpečí? Nechápu to." Už několikrát se ohradil tím, že mi nechce ublížit, ale proč? Byl to přece můj nepřítel, vrah mého přítele a jedná se mnou jako se spojencem.
Povzdechl si. Neviděla jsem jeho výraz v té tmě, což mě trochu mrzelo. Snad bych tak lépe rozeznala jeho emoce. "Půjdeme do klubu." Ještě ani nedořekl větu a už mě s rukou přes rameno vedl pryč.
"Ne, neodejdu beze zbraní! Daniel mě jimi nebude zásobovat věčně!" Zarazila jsem se. Neprozradila jsem teď něco klíčového? Nejspíš ale ne, přece musel vědět, které muže nechal zavraždit, tedy lépe řečeno čí muže nechal zavraždit. Opět byl jasně slyšitelný povzdech.
"Dobrá." Jeho ruka sklouzla z mých ramen a já mohla slyšet nepatrné kroky směrem ode mě. Na chvíli jsem zvažovala útěk a rozpomínala se, kterým směrem jsem přišla. Než jsem ale začala svůj plán realizovat, opět jsem zacítila tu nepříjemnou tíži okolo ramen. Jak to v té tmě stihl tak rychle?
"Zajisté vám je nyní nedám, nechci, abyste způsobila nějaký exces, stačil nám včerejšek, co říkáte?" Místo odpovědi jsem nespokojeně zavrčela.
Konečně jsme se dostali z neosvětlené uličky a já si mohla prohlédnout Moora. Byl oblečen v černém obleku, ve kterém byl k nakousnutí. Podívala jsem se mu do tváře. Měl strhaný pohled, jako by ho něco dlouhodobě trápilo a já měla nutkání se ho zeptat co to je. Ano, měla bych ho teď zabít a nenávidět ho, ale v tuhle chvíli to nešlo.
Nejspíš vycítil můj pohled, protože mi ho opětoval. "Děje se něco?" Po tom tichém hlase mi přejel mráz po zádech. Alexandro, jsi hloupá a máš ještě hloupější myšlenky! Volnou rukou jsem se nenápadně ujistila, jestli je nůž stále na svém místě. Byl.
"Jak to, že jste byl naprosto v pořádku, když jsem vás postřelila?" Další povzdech. Chytil mě okolo pasu a tím mě znemožnil vytáhnout nůž bez toho, aby si toho v čas všiml.
"Zvláštní, že, Alexandro? Něco takového jste nejspíš ještě nezažila," mluvil jako by se mi posmíval. Zamračila jsem se.
"Měl jste snad neprůstřelnou vestu? Té bych si ale všimla, musí to být něco mnohem dokonalejšího. A pak taky ty vraždy, co používáte za zbraně? Nejspíš to je něco velmi zvláštního - dvě bodné rány, nic víc a oni zemřeli na obrovskou ztrátu krve, co to znamená, co jste na ně použili?" Uslyšela jsem jeho smích, tichý a krátký. Otočil se na mě, dívali jsme se do očí. Bylo mi zvláštně, jako by mě jeho oči dokázaly ovládat. Několikrát jsem zamrkala, ale pohled jsem odtrhnout nedokázala, udělal to první.
"Dokonalejší neprůstřelná vesta," zopakoval s úsměvem, "i tak by se to dalo formulovat, Alexandro." Na chvíli se odmlčel. "A k těm vraždám vás nic nenapadá?" Zakroutila jsem hlavou. Nerada jsem si přiznávala, že něco nevím, ale vždy jsem to udělala, když bylo potřeba.
"Máte mnohem dokonalejší zbraně, než my, proto vám nerozumím." Už jsem se neodvažovala na něj podívat, něco ve mně mi to zakazovalo.
"Ano, to máme," stále se usmíval. Čekala jsem, že bude pokračovat, ale mlčel. Už jsme byli kousek od jeho klubu a mě se zmocňoval neblahý pocit.
"Co se mnou máte v úmyslu? Půjdeme do tmavé uličky, kde mně ukážete zbraně, kterýma jste zabili ostatní?" zeptala jsem se sarkasticky. Zhluboka se nadechl a vydechl, nejspíš aby se uklidnil. Opravdu jsem ho tolik vytáčela?
"Alexandro, kolikrát vám mám říkat, že vám nechci ublížit?" Nejspíš to myslel opravdu vážně, ale jaký by k tomu měl důvod?
"Třeba bych vám lépe uvěřila, kdybyste mě pořád tak pevně nedržel." Ohradila jsem se proti jeho ruce stále mi objímajíc pas. Opět se naše oči setkaly, tentokrát se však nic nestalo, necítila jsem nic zvláštního.
"Je vám to nepříjemné?" Ptal se záhadně, téměř mě uvedl do rozpaků. Ale do těch jsem ho měla uvést já, ne on mě! Proč mi s ním nic nevychází?
"Ano, to je!" Odsekla jsem. Chvíli jsme vedli oční bitvu, než se mu na tváři neobjevil vítězný úsměv.
"Lžete." Jenom tak konstatoval, ztuhla jsem. Přece nelžu, takhle jsem se nemohla dostat ke zbrani a tím se chránit. Ale možná kousek, malinký kousíček mého já spoléhá na jeho náruč, která mě jistě ochrání…Ale to je blbost! Zatřepala jsem hlavou, abych se vzpamatovala a tu malinkou část zahnala někam strašně daleko.
"Ještě jste mi neodpověděl, co se mnou máte v plánu?"
"Říkáte to, jako bych vás snad unášel." Zasmála jsem se. Vypadal, jako by nevěřil vlastním uším.
"A děláte snad něco jiného?" Pronesla jsem chladně a ironie v mém hlase dominovala. Zamračil se.
"Samozřejmě, zachraňuji vás." Neubránila jsem se smíchu.
"Zachraňujete? A před čím?" Zastavil se a postavil si mě naproti sebe. Jeho výraz byl natolik přísný a autoritativní, že mi zmrzl úsměv.
"Před čím?" zopakoval otázku tak chladným hlasem, až jsem se otřásla. Tak teď jsem mohla říct, že se ho bojím. Jeho tvrdý výraz zabijáka mi nebyl vůbec příjemný. "Kolik vám je let, Alexandro? Dovolím si odhadnout - asi dvaadvacet? Normálně dívky ve vašem věku neběhají po celém New Orlean, aby utíkali před jedněmi z nejnebezpečnějších gaunerů." Svíral mi paži tak silně, že se neobejdu bez modřin. "Váš styl života se k vám více než nehodí. Nemusí trvat dlouho, než na vaši hlavu vypíšou odměnu a to si pište, že dlouho pak naživu nezůstanete." Odfrkla jsem si. Jeho přednáška byla sic pravdivá, já to takhle ale nikdy nebrala.
"A tím chcete říct co? Já takhle žiju od doby, kdy mi zemřeli rodiče. Od svých čtyř let jsem nedělala nic jiného, než střílela z pistole a házela nože do terče, jsem rozený zabiják. Vím to já a víte to i vy! Ale co nevím já je to, co po mně chcete, proč mě neustále pronásledujete a proč mě chcete chránit!" Škubla jsem zápěstím, abych se mu vytrhla, ale nedokázala jsem to. Nepustil mě.
Mlčel strašně dlouhou dobu, jako by přemýšlel a já pocítila strach, protože jsem tušila, o čem asi přemýšlí. Zabije mě teď hned, nebo si to nechá na později? Zarazilo mě ale, když se zasmál. Ten smích byl směsicí zoufalství, vzteku a … bezmoci? Po tomhle smíchu mi přejel mráz po zádech.
"Vy nevíte vůbec nic, Alexandro." Zakroutil hlavou, pak i se mnou beze slova vešel do baru.
Ihned u dveří ho čekal muž střední velikosti v podivných hadrech, které na něj spíše visely. Připadal mi příšerně vychrtlý, už jenom ten propadlý obličej, jako kdyby pořádně nejedl už nějakou tu dobu.
"Pane," uklonil se Moorovi, div, že si nepolíbil špičky bot. Můj společník jenom pokývl hlavou. Muž nás vedl ke dveřím, kterýma jsem minule šla za účelem najít majitele klubu.
Tam se opět tyčil onen mohutný chlapík jménem Paul. Neopomněl hlasitě pozdravit a taktéž se poklonit. Necítila jsem se tady vůbec bezpečně. V každém jsem viděla vraha mých přátel.
"Paule, řekni Thomasovi, aby nás přišel ihned navštívit do mé ložnice." Ztuhla jsem. Opravdu řekl jméno Thomas? Nemyslel tím snad našeho Thomase, že ne?
"Jistě, pane." Opět se to neobešlo bez poklony, než odešel. Moor mě pak vedl hloub chodbami. Nakonec mě zavedl do prostorné místnosti, kterou jistě můžu nazvat jeho ložnicí. Mnoho obrazů a květin, taky krb, ano, to byl nejspíš jeho styl stejně jako pracovna, kterou jsem měla tu čest navštívit. Postel byla opravdu více než prostorná a nechyběla zde ani rohová sedačka. Když jsem šlápla na koberec, jako bych šlapala po sněhu. Byl hebký a měkký, skoro jsem se bála ho pošlapat svými vysokými kozačkami.
Po nekonečně dlouhé době mě Moor konečně pustil, nejspíš uznal, že odtud mu nemám jak utéct.
"Posaď se, prosím," pokynul mi k sedačce. Nedůvěřivě a s opatrností jsem k ní přešla. Jenom, co jsem dosedla, ozvalo se zaklepání. Do té doby panoval klid, proto jsem trochu nadskočila, jak jsem se lekla.
"Pojď dál, Tome," krev mu ztuhla v žilách, když se dveře otevřely. Nebyla to shoda náhod, přede mnou opravdu stál ten Thomas, kterého jsem znala.
Když přišel, zavřel za sebou a poklonil se, už mě to unavovalo.
"Volal jste mě, pane?" Zaskřípala jsem zuby. I tenhle grázlík mu říká pane, jak ponižující! Co si o sobě vlastně myslí? Bylo to tak nechutné!
Zlost už ve mně přímo vřela, vyskočila jsem z pohovky jako když hladový tygr po nekonečně dlouhé době zahlédne svou kořist a vrhla jsem se na něj.
"Zrádce!" křičela jsem stále dokola. Byla jsem jako smyslů zbavená. "Ty odporný, hnusný zrádce!" prala jsem se s ním, ale ne dlouho. Nevím, jak mě dostal na lopatky, to se už dlouho nikomu nepodařilo. A obzvlášť on, který se nikdy do rvaček nepouštěl.
"Uklidni se, Alex," v zápěstí mě bolestně škubalo a začala jsem si i uvědomovat bolest na rameni. "Není to tak, jak si myslíš." Ha, to určitě. Plivla jsem mu do tváře.
"Ty zmetku, jak jsi nám to mohl udělat? Teď se tady plazíš jako ten největší ubožák! U Daniela jsi něco znamenal, ale tady? Jen se před ním ponižuješ a děláš ze sebe poskoka, nikdy jsem si o tobě nemyslela, že se až takhle snížíš!" Stiskl má zápěstí ještě silněji a já měla pocit, že mi rozdrtí všechny kosti. Pak ale najednou povolil a odstoupil ode mě dost daleko na to, abych na něj nedosáhla.
"Ničemu nerozumíš! Nechápeš to, já tohle musím dělat!" Opět jsem se vyšvihla na nohy a chtěla po něm zase skočit, ale silný stisk Moora mi to zakazoval.
"Nemusíš, nikdo nemusí!" Odfrkl si, téměř až zoufale.
"Thomas udělal tu nejlepší věc, jakou mohl a nebyl tak hloupý, jako tvoji přátelé," řekl mi Moor. Opět jsem ztuhla a dávala si všechno dohromady. Takže on je zabil, protože nechtěli být…tímhle? Tím, čím je teď Thomas?
"Oni v sobě měli alespoň špetku hrdosti!" křikla jsem směrem k Thomasovi. "Sammy by se nikdy neplazil jako ty! Zemřel s hrdostí!" Ano, on by tohle nikdy nedělal. Nedělal by ze sebe psa!
"To není zase tak úplně pravda." Neodpustil si Moor. Jak já ho nenáviděla!
"Ani ze mě mít psa nebudeš, slyšíš?" otočila jsem se k němu. "Radši zemřu jako Sammy, než ti sloužit!" Přes oči se mu mihla nějaká emoce, které jsem nerozuměla. Snad hněv a neuvěření dohromady.
Surově mě hodil zpět na pohovku a tyčil se nade mnou.
"Ty nejsi oni!" ukázal prstem na Thomase, "nechápeš a nepochopíš, dokud neuznám za vhodné, že je čas, abych ti řekl pravdu, což ještě zdaleka není!" Z jeho hlasu se mi hrůzou postavily vlasy v zátylku. Opět jsem z něj dostala strach a snad víc než s rozmyslem jsem instinktivně položila ruku na rukojeť nože.
Jako by vycítil moje nynější rozpoložení a odklonil se ode mě, trochu mě to uklidnilo.
"Thomasy, chtěl jsem po tobě, abys ji ošetřil." Ozval se s pohledem stále v mých očích.
"On na mě šahat nebude!" Namítla jsem, ale nikdo mě nebral v potaz.
"Pane, odpusťte mi, ale nevšiml jsem si, že by Alex byla zraněná. Spíš naopak - je plná energie," odfrkl si. William po něm hodil pohledem a vsadila bych se o co chcete, že patřil mezi ty jeho vražedné.
"Pravé zápěstí," řekl na to jenom. Jak si toho mohl všimnout?
"Och ano, má ho naražené z minulé mise, už jsem ji na to upozorňoval, ale tvrdila, že pravou ruku potřebuje mít plně ohebnou." Bavili se o mně, jako kdybych tam nebyla. Mám být za to šťastná nebo naštvaná? Nevím.
"Ošetři ji." Ten příkaz byl nekompromisný. Thomas odešel s tím, že si musí pro nějaké věci.
"Nechci od vás pomoc, ani od jednoho!" Z očí mi sršely blesky, ale to nebylo nic proti těm jeho.
"To mně víc než nezajímá," přimhouřil oči, pak ale jeho pohled zněžněl. "Poslouchejte, Alexandro, nemám v plánu vám nikterak ublížit. To, o co mi dnes jde je jenom vaše bezpečí, a přesně to budete mít, když strávíte tuhle noc zde. Myslím, že nejste tak naivní, abyste si myslela, že to oni nechají jen tak."
"To zajisté vím," odpověděla jsem přehnaně sladce, "jenom nechápu - a vy jste mi to stále nevysvětlil - proč o mě jevíte takovou péči!"
Pozvedl obočí. "Přátelé si přece pomáhají, ne?" Ta slova zněla jako od opravdového přítele, to bych ale o něm nemohla vědět pár věcí.
"Přátelé?" vykřikla jsem skoro hystericky a vyskočila z pohovky. "To vy jste mi zabil přítele! Chcete ho snad nahradit? Garantuju vám, že to se vám nikdy nemůže podařit, protože já vás kvůli tomu nenávidím!" vážně jsem mu řekla to, co jsem si zatím jenom myslela? Ať už chtěl odpovědět cokoli, byl přerušen klepáním.
Thomas vešel do místnosti s něčím, co nejspíš připomínalo dlahu. Přecházel ke mně s opatrností a důkladně sledoval každý můj pohyb. Přemýšlela jsem, jestli ho k sobě mám vůbec pustit, ale nejspíš nemám moc na výběr.
Nechala jsem ho udělat svou práci, taky mi ošetřil rameno, na kterém jsem měla krvavý šrám. Sama nevím, kde se tam vzal. Když svou práci ukončil, rozloučil se a odešel.
S nehybným zápěstím jsem se cítila strašně zranitelně a v přítomnosti Moora ještě víc nepříjemně. Ještě nijak nereagoval na má poslední slova, a to mě nedalo spát.
"Támhle ty dveře vedou do koupelny, myslím, že ji dnes uvítáte." Takže to s dnešním přespáním myslel vážně. Přikývla jsem a vešla do koupelny. Všimla jsem si klíčku, který visel ze zámku a když jsem za sebou zamkla, trochu ze mě opadlo napětí. Opláchla jsem se a využila bílý ručník, který ležel na skříňce u umyvadla. Koupelna nebyla zase tak velká, ale myslím, že mi tam nic nechybělo.
Když jsem vyšla stále ve stejném oblečení, ve kterém jsem se necítila taky zrovna nejlíp - vzhledem k tomu, k čemu původně sloužilo - trochu jsem čekala, že Moor zmizí. Ten ale seděl na červené sedačce, kterou jsem zatím okupovala jenom já, na tváři měl zamyšlený pohled, ale jakmile jsem vešla, otočil se na mě.
"Všechno v pořádku?" nejspíš chtěl vědět, jestli mi snad ještě něco chybí, já toho ale využila jinak.
"Ne, chci domů." Asi už vzdal přednášky stylu - chci tě chránit - a moji poznámku ignoroval.
"Dávám vám k dispozici svou vlastní postel, snad to oceníte. Než vznesete další námitky, povlečení je vyměněno za nové a abyste měla klidný spánek, u dveří nechám jednoho ze svých vl…ehm, mužů." Poskoků, dodala jsem si v duchu. Nevím, nakolik můžu být klidná, když budu vědět, že jeden z vrahů mě čeká za dveřmi. Vlastě si jsem jistá, že dneska nezamhouřím oka. Trochu mě uklidňoval fakt, že mám stále nůž u sebe.
Chtěla jsem Moora požádat, aby opustil svou ložnici a nechal mě být, ale nedokázala jsem to. Musím přiznat, že mě jeho přítomnost právě trochu uklidňuje. On je vlastně jediný, koho tady znám trochu víc.
Zula jsem se a hupsla pod peřinu, přičemž jsem si pod ní sundala alespoň sukni. Moor měl alespoň tolik slušnosti, že odvrátil zrak.
Vyndala jsem z pouzdra nůž a pořádně jej sevřela v levé dlani. Jen tak pro případ…
Je pravda, že se mi chtělo neskutečně spát, teď může být kolem pěti ráno a já mám za sebou opravdu dlouhý den, ale nemohla jsem usnout, když tady byl i on. Počkat, od kdy vlastně souhlasím s tím, že tady zůstanu a neuteču? Možná od té doby, co jsem si uvědomila, že tam nahoře bych se domů bez kulky v hlavě nedostala a navíc…jsem opravdu unavená.
"Míníte tady zůstat celou noc?" Otočil se na mě a pousmál se.
"Odejdu hned, jakmile si budu jistý, že jste ponořená hluboko do spánku." Odfrkla jsem si.
"A vy myslíte, že tady usnu? Pomyšlení, že budu spát u někoho, kdo mi zabil nejlepšího přítele, není moc příjemné."
Pohodlněji se usadil do sedačky a usmíval se. "Pro mě příjemné je," hlas měl opět něžný a já nevěděla, co si o tom mám myslet, "slibuji, že se vám zde nic nestane, buďte bez obav."
Místo odpovědi jsem zívla. Jako na povel se zhasly světla, jenom lampa u sedačky zůstala svítit. Ani jsem si nevšimla, že Moor vstal, aby zhasnul. Pak si sedl zpět na své místo u lampy.
"Nechápu, proč jsem vás poslechla a nechala se zatáhnout sem do klubu," ani nevím, proč jsem mu to vůbec říkala, nejspíš ze mě už mluvila jen únava. Uslyšela jsem jen jeho tichý smích.
"Aby se vám lépe spalo, řeknu vám jeden příběh."
"Není mi pět," odfrkla jsem, "a vlastně ani tehdy mi nikdo neříkal žádné příběhy," otočila jsem se na bok, stále svírajíc nůž opatrně pod peřinou.
"No, někdy se začít musí."
Znovu jsem zívla, zavřela jsem oči a poslouchala jeho hlas. "Jednou jeden hodný upír se zamiloval do své služky, která byla vlkodlak." Rozesmála jsem se.
"To zní jako romantické scifi…a pak přišel taťka šmoula a byl proti jejich bezhlavé lásce," recitovala jsem jako básničku. Opět jsem uslyšela jeho smích.
"Pravda byla vlastně taková, že jejich láska byla zakázaná, proto ji museli držet v tajnosti."
"Máte rád romány? Zní to opravdu zajímavě." I když pravda byla taková, že mi vždy chvíli trvalo, než jsem pochopila význam jeho slov, protože jsem se začala poddávat spánku.
"A je to ještě zajímavější. Měli totiž dítě."
"Upír s vlkodlakem? Co z toho bylo? Vlkodlak s ostrými špičáky, který saje krev?" podívala jsem se na Moora. Seděl ležérně rozvalený na pohovce a usmíval se.
"Vlastně to byl obyčejný člověk."
"Obyčejný? Jak to?"
"Jak jsem řekl, láska těch dvou nebyla podporována a dítě, které se narodilo, by bylo velmi silné a každý by věděl, že jeho rodiče jsou upír s vlkodlakem, proto se postarali o to, aby byly všechny neobvyklé schopnosti zděděné po rodičích potlačeny. Poprosili jednu…ehm, čarodějku, která to zařídila." Hlas už jsem slyšela z větší dálky a ani význam slov jsem téměř nevnímala. "Jediný způsob, kterým by tyhle schopnosti vyšly na povrch je ten, že by měl jejich potomek dítě s upírem či vlkodlakem. A to dítě - tu sílu, kterou přináší - chce vlastnit každý silný upír nebo vlkodlak, proto se jejich potomek musí chránit a pak…"
Usnula jsem, zdál se mi ale zvláštní sen…
 

23 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Líbilo? :)

Jasně :) 96% (24)
Nic moc 4% (1)
Ne, nelíbilo 0% (0)

Komentáře

1 Nell Nell | Web | 30. července 2009 v 23:30 | Reagovat

Whaaaaaaaaaah. Super, vážně zajímavý dílek a stálo to za to. Muhehe Moor, to je sladkej chladnej upírek. Tak trochu záporák, ty já ráda  :D

2 Mariana Mariana | E-mail | Web | 31. července 2009 v 10:37 | Reagovat

Vau! Super kapitola! Tahle povídka se mi vážně moc líbí, takže doufám, že další kapitola bude co nejdřív. Ten Moore je tak záhadný a ten jeho příběh ještě víc. Vážně se těším na Alexino probuzení. Jen tak dál!!

3 Angie Angie | Web | 31. července 2009 v 10:56 | Reagovat

:D konečně jsem se dočkala...
ta pohádka na dobrou noc bude pravda, viď :-D a zase upíry a vlkodlaky :-) jenže pořád nechápu co bude ona Alex :D
pěkně napsaný ;-)

4 Angel Angel | 31. července 2009 v 13:43 | Reagovat

Hmmm dost dobrý, pokračuj

5 lucik lucik | E-mail | Web | 31. července 2009 v 23:58 | Reagovat

juj...kráása... děkuji, že jsi přidala dalši kapitolu, strašně jsem se  na ni těšila... no nic...musím jít...paaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa :-D  :-D  :-D  :-D

6 rytiny rytiny | E-mail | Web | 1. srpna 2009 v 12:29 | Reagovat

Ahoj,
na webu www.rytiny.cz právě probíhá první kolo soutěže pro autory povídek, básní a ilustrací.
Zůčastníš se?

7 Jane (Jane245) Jane (Jane245) | E-mail | Web | 3. srpna 2009 v 18:48 | Reagovat

Ahoj, neviem, či si na mňa spomínaš, som Jane245, teraz len Jane alebo AmiJane. po dlhej a nutnej prestávke som spa´t. platí ešte stále naše spriatelenie? Keď tak odpíš na moju stránku ak budeš taká dobrá, nech v tom mám prehľad. Díky moc, Jane

8 Denča007 Denča007 | 4. srpna 2009 v 19:45 | Reagovat

úza,super uz se těším na další :-)  :-)  :-)  :-D  :-D

9 hwesa hwesa | Web | 5. srpna 2009 v 16:20 | Reagovat

uh... teda ten Moore vyzerá zatiaľ veľmi zaujímavo, tak záhadne a autoritatívne ale zároveň by som povedala, že má pre ňu slabosť :-)... teším sa na pokračovanie... je to skvelé

10 Irene Irene | E-mail | Web | 6. srpna 2009 v 0:12 | Reagovat

Olééé! Tak po dlouhé době jsem se dala do čtení, sjela celou povídku a ... JE SUPER! .... Ifííí... rychle další!! Moc, moc, moc prosím! :-D  8-O  :-P

11 14laura 14laura | E-mail | Web | 8. srpna 2009 v 18:08 | Reagovat

páááni je super už se nemohu dočkat na další doufám že bude brzy :-D

12 DEwA>3 DEwA>3 | Web | 9. srpna 2009 v 14:42 | Reagovat

jůůů další dílek. Moc pěkná povídka O_O

13 Celia Club Rokycany Celia Club Rokycany | Web | 9. srpna 2009 v 20:46 | Reagovat

Ahoj, promiň, že otravuji s reklamou. Pokud se chceš dozvědět něco zajímavého, koukni na náš web. Případně jej doporuč svým známým. Dík. :-)

14 DEwA>3 DEwA>3 | Web | 9. srpna 2009 v 21:44 | Reagovat

kdy bude další dílek.. :-(

15 Lee Lee | Web | 11. srpna 2009 v 21:43 | Reagovat

úúžasné!!!! rychle ale fakticky rychle další dílek!!

16 Ettelwen Ettelëa Ettelwen Ettelëa | Web | 12. srpna 2009 v 19:05 | Reagovat

Super! Týjo, to je ale dlouhá kapitola :-) . A máš krásný blog.

17 kelly kelly | Web | 13. srpna 2009 v 11:38 | Reagovat

KONECNE som to zacala  citat dokopavala som sa do toho tyzden!!! ale je to super chcem dalsiu kapitolu!!!  :-D  :-)

18 miki miki | 21. srpna 2009 v 21:08 | Reagovat

moc krasny dilek, tahle povidka se mi moc a moooooc libi :D jen tak pro informaci kolik je moorovi plus minus roku? ja jen zev povidce to nikde neni uvedeny na kolik asi vypada ;-) tesim se na dalsi kapcu :-D

19 kiarra kiarra | 21. srpna 2009 v 23:25 | Reagovat

Pozývame vás do novej RPG hry s názvom Einwell, kde si môžete s chuti zahrať akúkoľvek fantasy postavu a pri tom spoznáte mnohých ľudí. Či už ste mesačná elfka, či démon, môžete si nájsť prácu ktorá vás bude baviť (napr. smiete mať vlastný obchod, či smiete byť učitelom a i dokonca liečitelom). Ak sa vám to zapáčilo, prihláste sa (registruj) a ak nie, túto správu ignorujte.
http://einwell.blog.cz/

20 Vee Vee | Web | 23. srpna 2009 v 19:36 | Reagovat

pekne  :-)

21 hwesa hwesa | Web | 26. srpna 2009 v 15:11 | Reagovat

Jémine If, kam si sa nám stratila??

22 scope scope | Web | 28. srpna 2009 v 16:10 | Reagovat

Vytratila se a neuploaduje...

23 If* If* | E-mail | Web | 28. srpna 2009 v 17:22 | Reagovat

Zlata moje, omlouvámm se, ale užívám si poslední prázdninové dny :)...dneska večer zase pryč a zítra hned ráno odjíždím na tři dny až do konce prázek :), takže nové kapitolky až ve školní rok ;).
Prázdninůpm zdar :-D

24 miki miki | 29. srpna 2009 v 21:57 | Reagovat

dobre :-D aspon neco na co se muzu krom kamosu tesit ve skolnim roce :D

25 Irene Irene | Web | 11. září 2009 v 22:23 | Reagovat

nooooo?! Prázniny v p**eli ehm, tedá... zase až za deset měsíců, a ty pořád nic. Tak kdy bude další kapitola???!

26 miki miki | 17. září 2009 v 21:42 | Reagovat

promin jestli otravuju ale kdy bude dalsi kapitola??? :-)

27 Blackfight Blackfight | Web | 29. ledna 2010 v 11:14 | Reagovat

Moor. Moor. Moor. Asi si to jméno napíšu červenou tužkou na stěnu doprostřed mohutného srdce. Akorát teď zase váhám. Ale myslím, že Moor je upír. Ale že by jeho poskoci byli vlkodlaci? To zní podezřele, vždyť by se měli nenávidět! Ach, snad tomu příjdu brzy na kloub!! :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama