8. kapitola

13. května 2007 v 20:20 | Ifulda |  - Sharon a nový svět
Tak jsem si trošku hrála, protože nám nešel internet, takže jsem dneska přidala trochu víc kapitolek, doufám, že se vám budou líbit.
P.S.: za komentáře budu jenom ráda :D
Další den se Sharon probudila opět na posteli v onom domě a zase se jí zdál ošklivý sen o tom, co se stalo o jejích patnáctých narozeninách.
"Dobré ráno, zase jsi měla noční můru?" zeptala se ošetřovatelka, když k ní přiběhla.
"Musím jít za tátou!" řekla Sharon rozhodně.
"Na to ani nemysli, v noci jsi měla zase velmi vysoké horečky a teď ji máš pořád ještě zvýšenou. Jediné, co ti povolím je to, že můžeš jít s Jimmim a s Korenem na chvíli ven!"
"Vy to ale nechápete, on mě volá, já tam musím jít, jenom já ho můžu uzdravit!" nyní se prosazuje Sharonina tvrdohlavost.
"Ach děvče nešťastné, teď tohle všechno sníš a varuji tě, ať neděláš žádné hlouposti." v zápětí ošetřovatelka odešla. Sharon neměla ani pomyšlení na nějaké jídlo, musí prostě zmizet, musí jít za svým tátou. Co jí v tom vlastně brání, cestu si pamatuje, jediné, co jí chybí jsou…no jo, peníze, bez nich nic. Sharon už přemýšlela i o tom, že by je prostě někde ukradla, ale hned na to to rázně zamítla. Přece ze sebe nebude dělat zlodějku, ale když je to pro jejího otce. Sharon se pohodlně uvelebila na posteli a pak znovu usnula.
Po chvíli ji však opět něco probudilo. Když otevřela oči, uviděla Madame Rosmelinovou, jak chodí po místnosti.
"Ach, proč máš jenom tak lehký spánek!" postěžovala si. "Když už jsi vzhůru, tak by ses už konečně mohla najíst!"
"Já nemám hlad." odsekla Sharon. Ošetřovatelka si k ní sedla na postel.
"Sharon, už to, že jsem tě tam včera pustila, jsem riskovala tvoje zdraví, tak si toho alespoň važ! To víš, že se za ním ještě půjdeš podívat, ale dneska ne." Sharon neodpověděla, ona se dneska prostě musí dostat za tátou, zítra už může být pozdě, cítila to. "Teď to ale sněz, já to do tebe dostanu a je mi jedno jak." řekla madame Rosmelianová a podala jí talířek s polévkou. Sharon si ji teda nakonec vzala a začala jíst, i když na ni vůbec neměla chuť.
Potom jí ošetřovatelka dala nějaký lektvar.
"Jestli chceš, můžete s panem Gernem na procházku." oznámila Sharon madame Rosmelianová.
"Dobře." řekla Sharon, ale celý tento den měla velmi smutný výraz, stále na něj musela myslet. Když se převlekla opět do džínsů a trika, vyšla ven z pokoje, kde už na ni Gern čekal.
"Ahoj Sharon, tak jdeme?" zeptal se Gern a nabídl Sharon rámě. Ta jenom přikývla a oba spolu vyšli z domu.
"Kde je vlastně pan Green?" zeptala se Sharon, která ho nikde neviděla.
"Má nějakou důležitou prácičku, ale neboj, přijde za námi." odpověděl s úsměvem. "Tak kam půjdeme? Můžeme začít u jednoho obchodu, určitě se ti bude líbit." tak spolu šli poměrně dlouho. Když se Sharon zase zeptala, jak to v minulosti bylo, zase jí neodpověděl. Už ji to štvalo. Oni si ji dotáhnou až sem, kde nikoho nemá, otec jí umírá a ona se prochází, jako kdyby se nic nestalo! Musím zmizet, musím utéct, je to jediná šance, jak se dostat k tátovi. Já ho můžu zachránit, já to vím! Po celou cestu nikdo z nich nepromluvil. Sharon si chystala plán na útěk. Jediné, co potřebovala byly peníze na autobus, ale jak je dostat?
"Pane Gerne?" zeptala se Sharon, když byli před obchodem s názvem Pro malé i velké kouzelníky.
"Ano?"
"Já jsem se jenom chtěla zeptat, kdybychom náhodou včera ty peníze zapomněli, jak by jsme se dostali do autobusu?" Gern se na ni přísně podíval, ale nakonec přece jenom odpověděl.
"No, existuje ještě jeden typ autobusů, kde se nemusí platit. Ale ten je zaprvé pomalý a za druhé s nimi cestují lidé, které bych ti neradil potkat."
"A je to ta samá zastávka, kde jsme čekali my?" zeptala se Sharon opatrně, aby ji neprokoukl.
"A proč to chceš vědět?" Gern už měl menší podezření, ale Sharon si honem něco vymyslela.
"No, víte, jak jsme tem včera čekali a než jsme tam vůbec přišli, trvalo to hrozně dlouho, tak jsem si myslela, že třeba právě tím autobusem, kterému se neplatí, by jsme tam byli o něco dříve." Gern jí uvěřil.
"O to neměj strach, jak jsem už říkal, je velmi pomalý a navíc její nejbližší zastávka je kousek za tou, kde jsme byli včera." Tak dobře, peníze už jsou vyřešené, teď už jenom najít tu zastávku a nějaký dobrý okamžik, kdy bych mohla utéct. Říkala si sama pro sebe Sharon.
"Pane Gerne? Nemohli bychom se už vrátit?" zeptala se Sharon, když vstupovali do obchodu.
"A pročpak?"
"No, jsem už utahaná a unavená, chtěla bych si zase lehnout." odpověděla Sharon a začala se chovat jako ten nejunavenější člověk na světě. Zabralo to. Oba se vrátili do domu, kde se Sharon musela znovu převléct do pyžama, což bylo malinké zkřížení plánů. Po chvíli, co si lehla, přišla k ní madame Rosmelianová a podala jí lektvar.
"Na co to je?" zhrozila se sharon.
"Jenom na bezesný spánek." odpověděla ošetřovatelka. A sakra, teď tady tohle vypiju a všechno zaspím!
"Ale já jsem tak unavená, že usnu i bez toho." řekla Sharon a na ošetřovatelku se naoko usmála.
"To nemáš proto, aby jsi usnula, ale proto, aby jsi neměla zase tu noční můru." odpověděla ošetřovatelka. "Tak už to vypij." Sharon si lahvičku vzala a dávala si ji k ústům, když v tom se madame Rosmelianová otočila a Sharon lahvičku vylila do kytky, která byla vedle ní. Poté dělala, jakože usnula. Ošetřovatelka vzápětí odešla. Sharon pak jenom slyšela, jak si povídá s Gernem.
"Teď usnula a podle mě bude spát až do rána, takže vaše obavy byli zbytečné." slyšela mluvit madame Rosmelianovou.
"Ale ona se vážně ptala na takové otázky, jako kdyby chtěla utéct, kdyby tady byl Jimmi, ten by věděl, jestli chce nebo nechce utéct." poté se hlasy vzdalovali, takže Sharon už nic nezaslechla.
Tak jo, teď se dostat z domu. Dveře by moc bezpečné nebyly, takže zbývá okno. Když k němu přišla, otevřela ho dokořán. Podívala se dolů. Jsem ve druhém patře, skočit nemůžu, jedině… Sharon uviděla vedle sebe rýnu, po které by se mohla dostat téměř až dolů. Převlekla se a začala po rýně šplhat dolů. Už byla asi metr a půl nad zemí, když rýna odbočovala z trasy. Nezbývalo jí nic jiného, než skočit dolů. Když to udělala, pořádně se na zemi rozplácla. Bolela ji jenom trochu ruka, kterou si nejspíš narazila, ale bez zastavení pokračovala dál. Slyšela, jak ji hlas jejího otce volá, dala se do běhu, ve kterém vydržela téměř až na zastávku. Z této zastávky jsme jeli včera, Gern říkal, že ta bezplatná je až na touhle, takže musím hledat.
Sharon ještě dlouho bloudila, až po půl hodině uviděla další zastávku. Vypadala ale opravdu hrozně. Vůbec nebyla pěkně barevná ani osvícená. Byl to jenom černý oblouk, u kterého stálo několik lidí. Už se začalo stmívat, když Sharon vešla na zastávku. Všichni ti podivní lidé se na ni jako by spiklenecky podívali, ale zatím nic neudělali. Už tam čekala přinejmenším půl hodiny, než se před nimi objevil černý autobus a vymlácenými skly a s prasklou pneumatikou. Sharon počkala, až si všichni nastoupí a pak šla i ona. I u tohoto autobusu byl průsvitně modrý štít, před kterým řekla název nemocnice a on ji pustil bez zaplacení dál. V autobuse byli lidé s otrhanými šaty, někteří byli pořádně odření nebo to vypadalo, jako kdyby se pobili navzájem. Ti všichni se nyní dívali po Sharon, která byla v porovnání s nimi velmi upravená. Našla si nějaké volné místo až úplně vzadu v autobuse, kam se na ni neustále všichni otáčeli. Teď zbývalo se zapásat. No jo, jenomže jak že se to dělá? Tak jo, zkusím to. Takže doleva, doprava smyčka. Judja, to nějak nevyšlo! Tak znovu doleva, doprava, smyčka.Za se nic. Najednou k ní přišel jeden z těch podivných lidí a na tváři měl obrovský úsměv. Bylo vidět, že mu nejméně polovina zubů chybí.
"Nechceš pomoct, děvenko?" zeptal se jí chraplavým hlasem. Sharon se ho velmi lekla.
"J-já, no t-to-" koktala Sharon.
"Ale neboj se nás, já ti jenom pomůžu s těmi popruhy a pak pojedeme spolu." řekl a začal se smát. Sharon by teď nejraději utekla, ale to přeci nemohla, musela se dostat ke svému otci. Podivný muž ji začal uvazovat popruhy, jediný problém byl v tom, že jí je opravdu hodně utáhl, až nemohla pořádně dýchat. Začala se dusit.
"Ale ale, snad jsem to moc nepřitáhl. Vždyť jsem ti chtěl jenom pomoct." řekl muž a opět se začal smát. Bylo vidět, že se baví celý autobus.
"Už ji nech, ať můžeme vyrazit." řekla jedna paní, ale taky se pořádně smála. Muž poté od Sharon odešel a jenom co se připoutal, autobus se rozjel. Sharon pocítila škubnutí, které ale za žádnou cenu nepřestávalo. Byla to opravdu hrozná jízda. Autobus se houpal ze strany na stranu a všichni se jenom smáli. Sharon se konečně podařilo uvolnit si alespoň trochu popruhy a konečně se pořádně nadechla. Po první hodině jízdy se jí začala pořádně točit hlava, po druhé jí bylo abnormálně špatně a po třetí už konečně měla vystoupit. Udržela se jenom díky myšlence na svého tátu. Konečně vystoupila z toho hrozného autobusu a spadla na zem. Chvíli se jenom orientovávala, když nakonec vstala. Vstoupila do místnosti a hned na to se zařadila do fronty před štít. Za ní se bavili dva doktoři.
"Víš o tom pacientovi z pokoje 8064? Ten, co se ještě neprobral?" Sharon zpozorněla.
"Jo, jo, už si vzpomínám, co je s ním?" zeptal se druhý.
"Na poradě říkali, že se z toho už nikdy nedostane, tak že bude lepší, když ho necháme zemřít, stejně už umírá." Sharon už neposlouchala, mluvili o jejím otci a chtějí ho nechat zemřít! Ne, to přece nemůžou, on se vzbudí a bude zase se mnou! Sharon ujela další slza, za ní další a další. Vůbec si neuvědomovala, že je už na řadě. Když vešla do štítu, řekla číslo pokoje, ve kterém se v tu chvíli objevila. Okamžitě běžela za svým tatínkem a když ho uviděla, že má stále jenom zavřené oči, rozplakala se. Vzala svého otce za ruku a začala na něj mluvit.
"Tati, musíš se probudit, teď nebo nikdy. Oni, oni tě chtějí poslat za mámou, ale já to nechci, prosím, neopouštěj mě, neopouštěj mě teď, musíš se vzbudit. Klidně i zemřu, abys ty žil!" tuto větu myslela opravdu smrtelně vážně. Najednou se na jejich rukou objevila velká bílá záře. Sharon cítila, jak z ní plyne její energie někam pryč, k jejímu otci.
"Jen si ji vem, já ji už nepotřebuji!" řekla a cítila, jak slábne. Už ani skoro nemohla udržet jeho ruku, ale ona musela, musela ji držet, něco jí říkalo, že musela. Najednou se ve štítu objevili čtyři osoby.
"SHARON!" křikl Jimmi a okamžitě ji odtrhl od jejího otce. Sharon mu okamžitě omdlela v náruči. "Nebylo to to, co si myslím, že ne?" zeptal se a otočil se na jednoho ze dvou doktorů.
"Přesně to, ale dá se ještě zachránit, ještě mu nedala všechnu svou energii, ale musíme jí dát ten lektvar dřív, než bude pozdě! Teď s ní zajděte na pokoj číslo 500, tam ji dejte na postel, já hned přijdu." řekl doktor a zmizel v záři štítu. Gern s Greenem, který měl v náručí Sharon šli na pokoj číslo 500. Když tam přišli, uviděli něco jako sál a položili Sharon na postel, ta už pomalu přestávala dýchat. Green zkusil nahmatat její tep, ale bez výsledně. Po chvíli se tam objevil doktor s asi deseti lektvary, které do ní nalil jako do nějakého umývadla.
"Teď už musíme jenom čekat a je dost možné, že tím svého otce zachránila, zatím je tam u něj jenom pár doktorů, musím tam jít za nimi, ale vy tady s ní počkejte, kdyby se cokoli stalo, zmáčkněte to červené tlačítko. Řekl a ukázal nad postel. Oba přikývli a doktor odešel.
"Měl jsem tam s ní zůstat, poznal bych z jejích myšlenek, že chce utéct!" řekl Green
"Neobviňuj se, ona by stejně šla i tak, udělala by všechno, aby se ke svému otci vrátila." uklidňoval ho Gern.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marťa Marťa | 15. května 2007 v 12:05 | Reagovat

Já už to četla i dál! Je to super super super!!!

2 jasmine jasmine | Web | 7. června 2007 v 17:51 | Reagovat

je to moc hezký a nápaditý, tak další kapitolku...

3 pasu-Hanka pasu-Hanka | E-mail | Web | 7. června 2007 v 19:14 | Reagovat

sakra, to je napínavý!!! přidej prosím co nejrychleji pokračování!!! prosíííííííííííííííííííííííím

4 Pád´o - girl Pád´o - girl | 29. září 2007 v 11:05 | Reagovat

ježiš to je ale napínavý

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama