7. kapitolka

13. května 2007 v 20:08 | Ifulda |  - Sharon a nový svět
"Tak, vystupujeme!" ozval se hlas Gerna. Jimmi opět pomohl Sharon s popruhy a všichni tři vystoupili z autobusu. Před nimi stála obrovská budova, podle všeho to byla nemocnice U Jednorožce.
"Jdeme, ne?" zeptal se Green. A tak šli všichni do nitra obrovské budovy. Hned, když vešli, Sharon uviděla velký pult, za kterým bylo několik osob, ke kterým právě mířili.
"Prosím?" zeptala se jedna z osob. Vypadala velmi mladě a byla i docela šikovná. Sharon nemohla přehlédnout, jak se dívá po Jimmim a od tak trochu po ní.
"Dobrý den, chtěli bychom vědět, kde má pokoj pan Dave Gringe." odpověděl pan Gern. Slečna, nejspíše zastupovala funkci sestřičky, se ihned podívala na dívku, kterou Jimmi podpíral. Podívala se na ni jako na toho největšího chudáka a pak odpověděla: "Pokoj číslo 8064." Sharon to vůbec nechápala. Co je na mně takového zvláštního, že se na mě tak podivně podívala, že by to bylo s tatínkem tak zlé? Kladla si otázky sama pro sebe.
"Děkujeme, tak jdeme!" zavelel Gern. Tak tedy přešli k nějakému dalšímu štítu, před kterým byla menší fronta.
"Až budeme na řadě, tak zase půjdeme spolu. Neměj strach, je to úplně stejné, jako před tím u toho autobusu, s tím rozdílem, že řekneš číslo pokoje a tam se potom objevíš. Je to číslo 8064, zapamatuj si to." řekl Jimmi a pomalu se dostávali na řadu.
"Tak a jde se na to!" prohlásit Green. "Pamatuješ si číslo toho pokoje?" zeptal se Sharon.
"8064?" odpověděla mu otázkou.
"No jasně, tak jdeme." poté šli pomalu dovnitř do štítu. Sharon cestou pocítila nějaké obavy, jako kdyby se bála, zda na tom nebude její otec hůř, než jak si myslela. Když byli konečně ve štítu, oba najednou řekli číslo pokoje a Sharon pocítila, jako kdyby ji někdo tahal stále výš a výš, až to bylo nepříjemné. Po chvíli se konečně ocitli tam, kam měli namířeno. Když vyšla ze štítu, uviděla před sebou nějakou postel, ne které ležel nějaký člověk. Sharon se k němu pomalu přibližovala, když už ho konečně poznala.
"Tati!" šeptla a rozběhla se k němu. On ale nereagoval, jenom tam tak ležel a-a spal. Vypadal naprosto zdravě, ale jediné, co bylo špatně bylo to, že spal. Sharon, jen co k němu přiběhla, objala ho. Nevěděla, co má dělat, prostě ho objala a opět začala plakat. Bylo toho na ni už moc. Myslela si, že když ji uvidí, tak že otevře oči, podívá se na ni, usměje se, jak to vždy dělával, ale nic. Prostě vůbec nic se nestalo.
"Tati, probuď se, neopouštěj mě ještě i ty!" vzlykala Sharon a hladila ho po tváři. On však spal dál. Sharon začala vzpomínat na časy, kdy si spolu hráli třeba kopanou nebo kdy spolu šli jenom na nějaký obyčejný výlet, ale když si představila, že ho už nikdy neuvidí, že už třeba napořád bude jenom spát, nedokázala si to představit. Vždyť už ztratila svoji maminku, proč i tátu, proč?
"Proč?" křikla Sharon a schoulila se ke svému otci. Green i Gern věděli, že kdyby se ji teď pokusili uklidnit, bylo by to ještě horší, proto ji nechali ve svém trápení samotnou. Sharon si probírala myšlenky, jednu po druhé, jednu bolestivější, jak druhou. Přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby teď byli spolu doma a nic z toho by se nestalo. Určitě by šli někam stanovat, vždycky o letních prázdninách chodí přece stanovat, tak proč by to mělo být nyní jinak? A pak jí to došlo. Protože nemá s kým jít. Nemá s kým jít pod ten stan, nemá s kým celou noc udržovat oheň, nemá s kým si opékat špekáčky, nemá s kým zpívat písničky u táboráku, už nemá nikoho. Ale přece on ještě nezemřel, on jenom spí, až se vyspí a pořádně nabere síly, zase půjdeme stanovat na naše místo, zase budeme hrát karty a zase zmokneme, jako vždy. Ty mi zase dáš svůj svetr, abych nenastydla a pak půjdeme spolu spát do stanu a přitiskneme se k sobě, aby nám nebyla taková zima. Zase budeme spolu, bude to jako dřív, já tě mám ráda, tati. Jestli mě máš taky rád, tak se prober, prober se, prosím tě. Udělám cokoli, jenom se prober. Klidně i zemřu, ale ty musíš žít, prostě musíš. Říkala si v duchu Sharon, jenomže nevěděla, že její myšlenky slyší jeden člověk, který spolu s panem Gernem seděl v rohu místnosti na křesle. Byl to Jimmi Green. Bylo mu Sharon tolik líto. Nemohl jí za žádnou cenu říct, že mu doktoři řekli, jak je to s její tátou doopravdy. Nemůže jí říct, že mu dávají nulovou šanci na vzbuzení se, tudíž i nulovou šanci na živou, nemohl jí říct, že umírá.
"Tati, no tak, vždyť už jsi spal dost dlouho, už se probuď a půjdeme domů. Sedneme si k televizi, pustíme si fotbal, koupíme si popcorn a budeme zase tvrdě fandit!" stále vzlykala Sharon. "Jenom otevři oči, nic víc po tobě nechci, jenom otevřít oči. Tati prosím, otevři je, já ti věřím, že to dokážeš. Nesmíš mě opustit i ty. Proč já? Proč zrovna já musím mít tak zničený život!" Sharon se teď opravdu hodně rozvzlykala, až svému tátovi zamokřila pyžamo. Už tam byli opravdu velmi dlouho. Mohlo to být přibližně pět-šest hodin, když se tam objevil jeden z doktorů, který se taktéž přemístil štítem. Sharon měla už opuchlé oči pláčem, stále jenom mluvila na svého otce, ať to nevzdává, ať se probudí. Mluvila ne něj jednou normálně, po druhé v duchu, ale hlavní bylo to, že na něj mluvila neustále.
"Dobrý den."pozdravil doktor dva muže v rohu, ti mu pohotově odpověděli, na rozdíl od Sharon, která stále jenom plakala.
"Přinesl jsem jenom nějaký lektvar pro pana Gringeho." po jeho slovech si teprve Sharon všimla jeho přítomnosti.
"D-dobrý d-den." vzlykala.
"Měli by jste se jít alespoň najíst, než to tady dodělám." řekl směrem na oba muže. Ti přikývli, věděli, že to nebude procházky růžovým sadem, co teď bude ten doktor dělat Staroninu otci. Oba si stoupli a šli směrem k Sharon. Ta je vůbec neregistrovala, proto když na ni promluvili, tak se lekla.
"Sharon, pojď, koupíme ti něco k snědku." řekl Gern.
"Ale-ale já-já nikam nechci, chci-chci být s tátou!" řekla rozhodně Sharon.
"Madame Rosmelinová nás zabije!" řekl najednou z ničeho nic Green.
"A proč by-ne, to snad ne!" odpověděl Gern. "Ještě mi říkala, že jí to máme dát přesně v jedenáct, jinak že nám už nikdy nebude důvěřovat a Sharon s námi už nikdy nepustí!"
"Co kdybychom jí to dali teď?" zeptal se Green. Oba se podívali na Sharon, které už pomalu usínala.
"To by mělo možná hodně špatné následky, to nemůžeme riskovat!" odbyl ho Gern.
"O čem se to tady vy dva bavíte?" vložil se do rozhovoru doktor. Oba se rozhodli, že mu všechno poví, a že on jim pak možná pomůže. Vše mu teda pověděli, od toho, jak Sharon udělala své prví kouzlo, přes to, jak spala osm dnů a z toho pět ve vysokých horečkách po to, jak jí měli dát přesně v jedenáct posilňující lektvar, a že už jedenáct není, ale je půl čtvrté.
"A to jste ji dovolili jít do nemocnice za svým tátou, který je na tom tak špatně? Jak jste mysleli, že to dopadne!" káral je doktor, ale jenom potichu, aby Sharon nic neslyšela, i když i tak byla trochu mimo. "Ten posilňující lektvar neměla pro srandu králíkům, ale proto, že měla v sobě velké množství uspávacích lektvarů a jestli nebude brát v pravých intervalech ten lektvar, může to mít katastrofické následky. Máte štěstí, že vím, jak z toho tu nebohou dívku dostat! Podejte mi ten lektvar, prosím, upravím ho, aby si ho mohla dát teď." Gern tedy podal doktorovi lektvar a ten na chvíli zmizel. Mezi tím se pokoušeli oba pánové dostat Sharon od svého otce, ona ale za žádnou cenu nechtěla. Během pěti minut se opět vrátil doktor s tím samým lektvarem, jenom s tím rozdílem, že nyní měl tmavší barvu. Přišel k Sharon a sedl si k ní na postel.
"Tak ty se jmenuješ Sharon, že jo?" zeptal se velmi přátelsky. Ona jenom přikývla, ale přitom ani jednou neodvracela pohled ze svého otce, jako kdyby čekala, že v nejbližší době otevře oči. "Chceš vědět moje jméno?" pokračoval doktor. Sharon nyní zavrtěla hlavou. "No, nevadí, myslím, že ti stačí, když řeknu, že jsem doktor a ošetřuji tvého tatínka. Teď mu ale potřebuji dát jeden lektvar, po kterém musí být v naprostém klidu, jinak by neúčinkoval, a to přece nechceš?" Sharon opět zavrtěla hlavou na znamení, že to opravdu nechce. "Tak mě určitě pochopíš, když řeknu, že bys už měla jít." Sharon se konečně podívala na doktora. Byl to pán ve středních letech. Měl velké brýle a kolem sebe bílý plášť.
"Já-já ho ale nechci opustit, já-já nemůžu, on mě potřebuje." řekla Sharon velmi zmoženě.
"Jestli chceš pro svého tátu udělat něco opravdu dobrého, tak ho prosím nech o samotě se mnou, to mu nyní velmi prospěje. Ty si už běž odpočinout, naber síly a zase někdy přijď se na něj podívat, aby jsi mu mohla dodat trochu síly, ano?" zeptal se doktor. Sharon nechtěla za žádnou cenu odejít, nejraději by tady s ním zůstala třeba až do konce života, ale z druhé strany věří doktorovi a on po ní chce, aby už odešla. Ještě velmi dlouho se rozmýšlela, když nakonec usoudila, že půjde, ale zítra se zase vrátí. Rozloučila se se svým otcem a pokusila se vstát. Najednou se jí ale pořádně zamotala hlava a doktor ji musil chytnout, jinak by upadla.
"Sharon, slyšíš mě, Sharon" ozval se hlas doktora. Sharon po chvíli přikývla. "Tohle teď okamžitě vypij, uleví se ti." řekl a podal jí lektvar, který sám upravil. Sharon ho okamžitě vypila, ale žádnou úlevu po něm určitě necítila. Doktor ji posadil do jednoho z křesel a otočil se na oba muže, kteří teď jenom zírali, co se to vlastně kolem nich děje.
"Za chvíli se probere, lektvar začíná působit až tak za minutu. Poté pojedete domů a tem řekněte madame Rosmelinové, že jsem jí dal- nebo víte co, já vám to raději napíšu." chvíli něco čmrkal na kus pergamenu, který jim nakonec dal se slovy: "Tohle ji dejte, ale prosím, nezapomeňte na to, je to důležité!" Poté Green pomohl Sharon vstát a všichni tři se opět vypravili na autobus. Cestou na Sharon začal působit lektvar, takže už jim neomdlévala pod rukama, když však nastoupili do autobuse, Sharon v něm usnula únavou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marťa Marťa | 15. května 2007 v 12:06 | Reagovat

Perfekní!!!

2 verča verča | E-mail | Web | 15. května 2007 v 20:38 | Reagovat

ifi, je to super. jen nechápu osoby. máš tu : gerna, greena, sharon a Jimmi, ale mluvíš furt o 3idech. tak jak to teda je??

3 ifulda ifulda | 15. května 2007 v 20:49 | Reagovat

No jo, když nečteš pozorně, tak se nediv :D ; jsou tam jenom tři lidi: Sharon, Gern a Jimmi Green.

4 verča verča | E-mail | Web | 15. května 2007 v 20:55 | Reagovat

shá, jo, tak už to chápu. ale je to zmatené. buD tam dávej Jimmi, nebo gree. a ne v jedné větrě obojí. ju:?? jinak super

5 pasu-Hanka pasu-Hanka | E-mail | Web | 7. června 2007 v 19:08 | Reagovat

to je smutnýýýýýýýý!!!! Ale tak pěkný!

6 Pád´o - girl Pád´o - girl | 29. září 2007 v 0:29 | Reagovat

je to fakt smutný

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama