6. kapitolka

13. května 2007 v 19:52 | Ifulda |  - Sharon a nový svět
Sharon se stále dokola zdál sen o jejím otci, jak ji k sobě volá, jak naříká, že bez ní to on sám nezvládne. Slyšela, jak se svíjí v bolestech, jak už nemůže dál, jak prosí o smrt!
Sharon se opět s velkým trhnutím probudila. Byla celá zpocená. Ona prostě musí jít za tátou, on jí potřebuje.
"Klid, už je dobře, holčičko, byl to jenom sen." uklidňovala ji ošetřovatelka, která na štěstí byla v místnosti. Sharon se po chvíli malinko vzpamatovala.
"Jak-jak dlouho už spím, od té doby, co tady byl ten pán?" zeptala se Sharon, protože si dobře vzpomínala, že říkal, že se pozítří může jít podívat na svého otce.
"Už tři dny, konečně ti začaly plně účinkovat všechny lektvary a-"
"Tři dny?" zeptala se Sharon s obavami.
"Ano, tři dny." zopakovala ošetřovatelka.
"Kde je ten mladý pán teď?" Sharon už chtěla jít za svým tatínkem, tak moc chtěla!
"Ten mladý pán je tady." ozval se něčí hlas ode dveří. Stál tam, byl to on, byl to Gern.
"Vy jste mi to slíbil, slíbil jste mi, že se za ním můžu jít podívat!" vzlykala Sharon. Madame Rosmelinová se na starého muže přísně podívala.
"To nepřichází v úvahu, vždyť se podívejte, v jakém je stavu." pokárala ho jako nějaké malé dítě.
"Slíbil jste to!" křikla Sharon.
"Klid, jenom se prosím tě uklidni." řekla ošetřovatelka Sharon a držela ji ve svém objetí. Sharon myslela opět jenom na jedno, a to na svého otce. Maminka jí zemřela, a nikoho jiného než svého tatínka nemá. Jenom kamarády, ale ti tady nikde nejsou, už nemá nikoho, nikoho kdo by jí pomohl. Nyní se musí spoléhat na neznámé lidi, kteří jí stejně lžou.
"Myslím, že by dnes měla jít, madame Rosmelinová." ozval se jiný mužský hlas.
"Jsi si tím jistý?" zeptal se Gern.
"Bude to pro ni jediné řešení." odpověděl. Sharon byla opět zmatená. proč mu uvěřili? Sharon to vůbec nechápala, ale na toho muže se podívala s obrovskou vděčností. Byl to muž asi tak kolem dvaceti pěti až třiceti let, stejně jako Gern. Byl upravený a vypadal, jako kdyby s Sharon soucítil všechny její pocity.
"Jmenuji se Jimmi Green." řekl, když zpozoroval, jak se na něj Sharon dívá a příjemně se na ní usmál. Sharon mu úsměv opětovala.
"Osm dnů jsem čekala, než se ta dívka znovu usměje, konečně." povzdechla si madame Rosmelinová. Tomu se všichni zasmáli, kromě Sharon, která si uvědomila, proč se za těch osm dnů neusmála. Byla to myšlenka na jejího otce.
"Tak se přichystej na cestu, počkáme tě před dveřmi." řekl Gern a spolu s Greenem vyšli z pokoje.
"Řekneš jí, že jsi telepat, a že vycítíš její myšlenky?" zeptal se Gern, když oba vyšli ven čekat na Sharon.
"Už teď je toho pro to děvče hodně a navíc si myslím, že je to výhoda, že neví, kdo doopravdy jsem." odpověděl Green.
"Doufal jsem, že tohle řekneš." po mladém muži byla vidět úleva.
"Ještě ti musím něco říct." ozval se Green. "Když Sharon spala bezesným spánkem, podíval jsem si jí do vzpomínek. Vím o jejím životě všechno. A hlavní, co vám chci říct je to, že to děvče si toho už hodně zažilo. O tom, jak zemřela Silvie, její matka neví nic, myslí si, že měla autonehodu a o našem světě nikdy před tím nevěděla, takže opravdu mysleli vážně, když říkali, že s tím nesouhlasí." starý muž se zamyslel. Chvíli nikdo nic neřekl, když najednou se ve dveřích objevila Sharon, už převlečená z pyžama do džínsů a trička. Bylo jí to divné, že všichni tady nosili nějaké podivné hábity a ona si dává obyčejné lidské šatstvo, ale nic nenamítala.
"Tak, tady vám ji předávám, ale stále s tím moc nesouhlasím!" řekla madame Rosmelinová. "No, ale když jinak nedáte, tak budiž. Tady vám dávám posilující lektvar, který jí dáte přesně v jedenáct hodin, dále tenhle je, kdyby se jí přitížilo, tak jí ho dejte a tenhle, kdyby ten předtím nezabral." každý se na ni podíval, jako kdyby ji viděl poprvé. "Snad mi nechcete říct, že jste to nepochopili!"zhrozila se ošetřovatelka. "Máte štěstí, že je Sharon tak chytrá a vše si pamatuje." To by si nezapamatoval ani Einstein! Řekla si sama pro sebe Sharon a Jimmi se začal smát. Sharon se na něj podívala, jako kdyby něco tušila, ale nic na to neřekla.
"Tak a jde se." rozhodl Gern. Poté Jimmi přišel k Sharon a vzal ji, aby se o něj mohla podpírat. Přeci jenom na tom po zdravotní stránce nebyla nejlíp. Gern tam ovšem ještě chvíli zůstal s madame Rosmelinovou, jako kdyby jí chtěl ještě něco říct o samotě, ale pak je doběhl a šli všichni tři spolu. Když vyšli z téhle kruhové místnosti, objevili se na dlouhé chodbě. Poté ještě přibližně pět minut procházeli místnostmi, až konečně přišli ven. Dům, ve kterém byli před chvílí, vypadal jako normální obytný dům. Nyní se ocitli na nějaké ulici, ve které bylo mnoho ochodů. Vypadalo to jako normální lidská ulička, když si však Sharon přečetla nápis na nejbližším obchodu, který zněl Kouzelnické amulety a pláště, hned jí bylo jasné, že nejsou u obyčejných lidí.
"Kde to vlastně jsme?" zeptala se Sharon, když šli dál po cestě. Nad jejich hlavami bylo něco jako vzdušná silnice, kde čarodějky a kouzelníci létali na košťatech. Bylo tady také něco jako normální silnice, po které jezdilo několik desítek autobusů, ale obrovskou rychlostí.
"No, dalo by se to nazvat jako Druhý svět. Z toho tvého ses sem dostala pomocí amuletu, který tebe i tvého otce přemístil sem. Stejně tak se do něho můžeš zase vrátit. Tohle je svět kouzelníků, to jsi snad poznala, ne?" zeptal se Green s úšklebkem.
"Jo, to jsem opravdu poznala a kam to vlastně jdeme?"
"Tak u vás se tomu říká, hm, ano, už to mám, autobusová zastávka." řekl Gern. A tak spolu pokračovali dál a dál.
"Proč vlastně se tam objevili ti lidé, co po nás chtěli, tam v našem světě?" zeptala se Sharon a podívala se na Gerna, který se s malinkými obavami podíval do očí Jimmiho.
"To ti teď neřekneme, ale možná zítra." odpověděl za Gerna Green. Sharon si jenom povzdychla, věděla, že dnes z nich už nic nevytáhne, tak své myšlenky přenesla na svého otce.
"Á, už jsme na místě, teď si jenom počkat na autobus, až nějaký uvidíte, tak řekněte." Přišli k nějakému svítícímu oblouku a začali se dívat po nějakém autobusu. Netrvalo dlouho a už se před nimi jeden objevil. Vypadal skoro jako normální lidský, ale s tím rozdílem, že tenhle neměl řidiče a, to snad ne? Neměl ani dveře!
"Máš drobný, já mám jenom papírový." řekl Gern směrem ke Greenovi.
"Ještě, že mě máte." odpověděl Jimmi s úšklebkem a vyndal nějaké podivné mince, které měli tvar malinkého amuletu. Ty pak vhodil do malého otvoru v autobuse a poté se najednou objevili dveře, ale před nimi bylo něco jako průsvitně modrý štít.
"Než si nastoupíš, tak řekneš, kam chceš odvést a tak tě ten štít pustí, jasné?" informovat Sharon Jimmi. Ta jenom přikývla. První šel Gern, než vstoupil, tak řekl nemocnice U Jednorožce a štít ho vpustil do autobusu.
"Nyní ty, Sharon, půjdeme spolu, jo?" ta opět přikývla a před štítem řekli jednohlasně nemocnice U Jednorožce a štít je vpustil dovnitř autobusu. Uvnitř bylo několik sedadel a každé mělo něco jako bezpečnostní pás.
"Tak pojď, posadíme se." pobídl Sharon Green. Našli si tři místa vedle sebe a posadili se na ně. Tam Jimmi připásal Sharon, které z toho byla úplně vyjevená. Bylo to hrozné, takové bezpečnostní vázání nikdy neviděla. Už jenom jak se to připoutávalo. Jednou doprava, pak zase doleva, pak smyčka a nakonec utáhnout. V autobuse bylo ještě několik lidí, kteří se po Sharon dívali jako po něčem opravdu zvláštním. Až teď si Sharon všimla, že si Gern připoutal kolem sebe popruhy pomocí svého amuletu a Green udělal se svými popruhy to samé. Když bylo vše v pořádku, autobus se v plné rychlosti rozjel. Sharon pocítila jenom nepříjemné škubnutí, ale poté, jako by stáli. Byla si jistá, že kdyby nebyla připoutaná, tak už by se válela po zemi.
"Při jízdě autobusem necítíš vůbec nic, jenom když se rozjíždí a když naopak zastavuje." vysvětlovat Jimmi Sharon. "A ještě jedna důležitá věc, autobus nemá povolení se rozjet do té doby, až nebudou všichni připoutaní, na to je zákon." Sharon jenom se zájmem poslouchala. Když ale Jimmi opět přestal mluvit, její myšlenky se opět upnuli na tátu. Za necelých pět minut se autobus znovu zastavil a další kouzelníci zase nastoupili a někteří naopak vystoupili. Po chvíli Sharon vše přestala vnímat a přemýšlela, jak by svého tátu dostala z toho zatraceného bezvědomí. On přeci nemůže zemřít, stačí, když jí zemřela maminka, kvůli nějaké pitomé autonehodě. Kdyby nezemřela, tak by mně teď pomohla a určitě by nedopustila, aby se tátovi něco stalo. Ona by ho uchránila a pak by to bylo jako dřív. Chodili bychom spolu na procházky, hráli fotbal, bavili se o holčičích věcech a byli by jsme všichni tři spolu, jako každá normální rodina! Ale teď? Teď jsem ji ztratila, sice už dávno, ale ztratila a táta? Jestli zemře i on, tak nemám proč žít, už mě tady vůbec nic nedrží, maximálně mí kamarádi na zdravotním gymplu, ale to je asi tak všechno! Říkala si sama pro sebe Sharon a neodpustila si nějakou tu slzičku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marťa Marťa | 15. května 2007 v 12:06 | Reagovat

Nádhera čtěte čtěte čtěte!!

2 verča verča | E-mail | Web | 15. května 2007 v 16:50 | Reagovat

héj, takhle kapitole je snad nejlepší. kde bereš ty nápady??

3 Pád´o - girl Pád´o - girl | 29. září 2007 v 0:02 | Reagovat

je to furt smutný

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama