Květen 2007




Mám tady mou první anketu, tak se pls přidejte

26. května 2007 v 13:59 | Ifulda |  >>>Ankety<<<
Doufám, že jste si všimli, že na mém blogu mám dvě povídky, tak si je prosím přečtěte a hlasujte!!!!! Dík :-D


Tak kdo ji uhodne?

25. května 2007 v 12:29 | Ifulda |  >>>Hádanky<<<
Leze, leze po železe, nedá pozor až tam vleze, co (kdo) to je?
Nenechte se napálit ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! ! !

Když už, tak ještě jednu

13. května 2007 v 20:37 | Ifulda a Martinka |  >>>Hádanky<<<
Víš, jaký je matematický vzorec pro nevěru?

Přidávám další hádanku

13. května 2007 v 20:36 | Ifulda a Martinka |  >>>Hádanky<<<
Víš, proč děti nosí právě čáp?

8. kapitola

13. května 2007 v 20:20 | Ifulda |  - Sharon a nový svět
Tak jsem si trošku hrála, protože nám nešel internet, takže jsem dneska přidala trochu víc kapitolek, doufám, že se vám budou líbit.
P.S.: za komentáře budu jenom ráda :D
Další den se Sharon probudila opět na posteli v onom domě a zase se jí zdál ošklivý sen o tom, co se stalo o jejích patnáctých narozeninách.
"Dobré ráno, zase jsi měla noční můru?" zeptala se ošetřovatelka, když k ní přiběhla.
"Musím jít za tátou!" řekla Sharon rozhodně.
"Na to ani nemysli, v noci jsi měla zase velmi vysoké horečky a teď ji máš pořád ještě zvýšenou. Jediné, co ti povolím je to, že můžeš jít s Jimmim a s Korenem na chvíli ven!"
"Vy to ale nechápete, on mě volá, já tam musím jít, jenom já ho můžu uzdravit!" nyní se prosazuje Sharonina tvrdohlavost.
"Ach děvče nešťastné, teď tohle všechno sníš a varuji tě, ať neděláš žádné hlouposti." v zápětí ošetřovatelka odešla. Sharon neměla ani pomyšlení na nějaké jídlo, musí prostě zmizet, musí jít za svým tátou. Co jí v tom vlastně brání, cestu si pamatuje, jediné, co jí chybí jsou…no jo, peníze, bez nich nic. Sharon už přemýšlela i o tom, že by je prostě někde ukradla, ale hned na to to rázně zamítla. Přece ze sebe nebude dělat zlodějku, ale když je to pro jejího otce. Sharon se pohodlně uvelebila na posteli a pak znovu usnula.
Po chvíli ji však opět něco probudilo. Když otevřela oči, uviděla Madame Rosmelinovou, jak chodí po místnosti.
"Ach, proč máš jenom tak lehký spánek!" postěžovala si. "Když už jsi vzhůru, tak by ses už konečně mohla najíst!"
"Já nemám hlad." odsekla Sharon. Ošetřovatelka si k ní sedla na postel.
"Sharon, už to, že jsem tě tam včera pustila, jsem riskovala tvoje zdraví, tak si toho alespoň važ! To víš, že se za ním ještě půjdeš podívat, ale dneska ne." Sharon neodpověděla, ona se dneska prostě musí dostat za tátou, zítra už může být pozdě, cítila to. "Teď to ale sněz, já to do tebe dostanu a je mi jedno jak." řekla madame Rosmelianová a podala jí talířek s polévkou. Sharon si ji teda nakonec vzala a začala jíst, i když na ni vůbec neměla chuť.
Potom jí ošetřovatelka dala nějaký lektvar.
"Jestli chceš, můžete s panem Gernem na procházku." oznámila Sharon madame Rosmelianová.
"Dobře." řekla Sharon, ale celý tento den měla velmi smutný výraz, stále na něj musela myslet. Když se převlekla opět do džínsů a trika, vyšla ven z pokoje, kde už na ni Gern čekal.
"Ahoj Sharon, tak jdeme?" zeptal se Gern a nabídl Sharon rámě. Ta jenom přikývla a oba spolu vyšli z domu.
"Kde je vlastně pan Green?" zeptala se Sharon, která ho nikde neviděla.
"Má nějakou důležitou prácičku, ale neboj, přijde za námi." odpověděl s úsměvem. "Tak kam půjdeme? Můžeme začít u jednoho obchodu, určitě se ti bude líbit." tak spolu šli poměrně dlouho. Když se Sharon zase zeptala, jak to v minulosti bylo, zase jí neodpověděl. Už ji to štvalo. Oni si ji dotáhnou až sem, kde nikoho nemá, otec jí umírá a ona se prochází, jako kdyby se nic nestalo! Musím zmizet, musím utéct, je to jediná šance, jak se dostat k tátovi. Já ho můžu zachránit, já to vím! Po celou cestu nikdo z nich nepromluvil. Sharon si chystala plán na útěk. Jediné, co potřebovala byly peníze na autobus, ale jak je dostat?
"Pane Gerne?" zeptala se Sharon, když byli před obchodem s názvem Pro malé i velké kouzelníky.
"Ano?"
"Já jsem se jenom chtěla zeptat, kdybychom náhodou včera ty peníze zapomněli, jak by jsme se dostali do autobusu?" Gern se na ni přísně podíval, ale nakonec přece jenom odpověděl.
"No, existuje ještě jeden typ autobusů, kde se nemusí platit. Ale ten je zaprvé pomalý a za druhé s nimi cestují lidé, které bych ti neradil potkat."
"A je to ta samá zastávka, kde jsme čekali my?" zeptala se Sharon opatrně, aby ji neprokoukl.
"A proč to chceš vědět?" Gern už měl menší podezření, ale Sharon si honem něco vymyslela.
"No, víte, jak jsme tem včera čekali a než jsme tam vůbec přišli, trvalo to hrozně dlouho, tak jsem si myslela, že třeba právě tím autobusem, kterému se neplatí, by jsme tam byli o něco dříve." Gern jí uvěřil.
"O to neměj strach, jak jsem už říkal, je velmi pomalý a navíc její nejbližší zastávka je kousek za tou, kde jsme byli včera." Tak dobře, peníze už jsou vyřešené, teď už jenom najít tu zastávku a nějaký dobrý okamžik, kdy bych mohla utéct. Říkala si sama pro sebe Sharon.
"Pane Gerne? Nemohli bychom se už vrátit?" zeptala se Sharon, když vstupovali do obchodu.
"A pročpak?"
"No, jsem už utahaná a unavená, chtěla bych si zase lehnout." odpověděla Sharon a začala se chovat jako ten nejunavenější člověk na světě. Zabralo to. Oba se vrátili do domu, kde se Sharon musela znovu převléct do pyžama, což bylo malinké zkřížení plánů. Po chvíli, co si lehla, přišla k ní madame Rosmelianová a podala jí lektvar.
"Na co to je?" zhrozila se sharon.
"Jenom na bezesný spánek." odpověděla ošetřovatelka. A sakra, teď tady tohle vypiju a všechno zaspím!
"Ale já jsem tak unavená, že usnu i bez toho." řekla Sharon a na ošetřovatelku se naoko usmála.
"To nemáš proto, aby jsi usnula, ale proto, aby jsi neměla zase tu noční můru." odpověděla ošetřovatelka. "Tak už to vypij." Sharon si lahvičku vzala a dávala si ji k ústům, když v tom se madame Rosmelianová otočila a Sharon lahvičku vylila do kytky, která byla vedle ní. Poté dělala, jakože usnula. Ošetřovatelka vzápětí odešla. Sharon pak jenom slyšela, jak si povídá s Gernem.
"Teď usnula a podle mě bude spát až do rána, takže vaše obavy byli zbytečné." slyšela mluvit madame Rosmelianovou.
"Ale ona se vážně ptala na takové otázky, jako kdyby chtěla utéct, kdyby tady byl Jimmi, ten by věděl, jestli chce nebo nechce utéct." poté se hlasy vzdalovali, takže Sharon už nic nezaslechla.
Tak jo, teď se dostat z domu. Dveře by moc bezpečné nebyly, takže zbývá okno. Když k němu přišla, otevřela ho dokořán. Podívala se dolů. Jsem ve druhém patře, skočit nemůžu, jedině… Sharon uviděla vedle sebe rýnu, po které by se mohla dostat téměř až dolů. Převlekla se a začala po rýně šplhat dolů. Už byla asi metr a půl nad zemí, když rýna odbočovala z trasy. Nezbývalo jí nic jiného, než skočit dolů. Když to udělala, pořádně se na zemi rozplácla. Bolela ji jenom trochu ruka, kterou si nejspíš narazila, ale bez zastavení pokračovala dál. Slyšela, jak ji hlas jejího otce volá, dala se do běhu, ve kterém vydržela téměř až na zastávku. Z této zastávky jsme jeli včera, Gern říkal, že ta bezplatná je až na touhle, takže musím hledat.
Sharon ještě dlouho bloudila, až po půl hodině uviděla další zastávku. Vypadala ale opravdu hrozně. Vůbec nebyla pěkně barevná ani osvícená. Byl to jenom černý oblouk, u kterého stálo několik lidí. Už se začalo stmívat, když Sharon vešla na zastávku. Všichni ti podivní lidé se na ni jako by spiklenecky podívali, ale zatím nic neudělali. Už tam čekala přinejmenším půl hodiny, než se před nimi objevil černý autobus a vymlácenými skly a s prasklou pneumatikou. Sharon počkala, až si všichni nastoupí a pak šla i ona. I u tohoto autobusu byl průsvitně modrý štít, před kterým řekla název nemocnice a on ji pustil bez zaplacení dál. V autobuse byli lidé s otrhanými šaty, někteří byli pořádně odření nebo to vypadalo, jako kdyby se pobili navzájem. Ti všichni se nyní dívali po Sharon, která byla v porovnání s nimi velmi upravená. Našla si nějaké volné místo až úplně vzadu v autobuse, kam se na ni neustále všichni otáčeli. Teď zbývalo se zapásat. No jo, jenomže jak že se to dělá? Tak jo, zkusím to. Takže doleva, doprava smyčka. Judja, to nějak nevyšlo! Tak znovu doleva, doprava, smyčka.Za se nic. Najednou k ní přišel jeden z těch podivných lidí a na tváři měl obrovský úsměv. Bylo vidět, že mu nejméně polovina zubů chybí.
"Nechceš pomoct, děvenko?" zeptal se jí chraplavým hlasem. Sharon se ho velmi lekla.
"J-já, no t-to-" koktala Sharon.
"Ale neboj se nás, já ti jenom pomůžu s těmi popruhy a pak pojedeme spolu." řekl a začal se smát. Sharon by teď nejraději utekla, ale to přeci nemohla, musela se dostat ke svému otci. Podivný muž ji začal uvazovat popruhy, jediný problém byl v tom, že jí je opravdu hodně utáhl, až nemohla pořádně dýchat. Začala se dusit.
"Ale ale, snad jsem to moc nepřitáhl. Vždyť jsem ti chtěl jenom pomoct." řekl muž a opět se začal smát. Bylo vidět, že se baví celý autobus.
"Už ji nech, ať můžeme vyrazit." řekla jedna paní, ale taky se pořádně smála. Muž poté od Sharon odešel a jenom co se připoutal, autobus se rozjel. Sharon pocítila škubnutí, které ale za žádnou cenu nepřestávalo. Byla to opravdu hrozná jízda. Autobus se houpal ze strany na stranu a všichni se jenom smáli. Sharon se konečně podařilo uvolnit si alespoň trochu popruhy a konečně se pořádně nadechla. Po první hodině jízdy se jí začala pořádně točit hlava, po druhé jí bylo abnormálně špatně a po třetí už konečně měla vystoupit. Udržela se jenom díky myšlence na svého tátu. Konečně vystoupila z toho hrozného autobusu a spadla na zem. Chvíli se jenom orientovávala, když nakonec vstala. Vstoupila do místnosti a hned na to se zařadila do fronty před štít. Za ní se bavili dva doktoři.
"Víš o tom pacientovi z pokoje 8064? Ten, co se ještě neprobral?" Sharon zpozorněla.
"Jo, jo, už si vzpomínám, co je s ním?" zeptal se druhý.
"Na poradě říkali, že se z toho už nikdy nedostane, tak že bude lepší, když ho necháme zemřít, stejně už umírá." Sharon už neposlouchala, mluvili o jejím otci a chtějí ho nechat zemřít! Ne, to přece nemůžou, on se vzbudí a bude zase se mnou! Sharon ujela další slza, za ní další a další. Vůbec si neuvědomovala, že je už na řadě. Když vešla do štítu, řekla číslo pokoje, ve kterém se v tu chvíli objevila. Okamžitě běžela za svým tatínkem a když ho uviděla, že má stále jenom zavřené oči, rozplakala se. Vzala svého otce za ruku a začala na něj mluvit.
"Tati, musíš se probudit, teď nebo nikdy. Oni, oni tě chtějí poslat za mámou, ale já to nechci, prosím, neopouštěj mě, neopouštěj mě teď, musíš se vzbudit. Klidně i zemřu, abys ty žil!" tuto větu myslela opravdu smrtelně vážně. Najednou se na jejich rukou objevila velká bílá záře. Sharon cítila, jak z ní plyne její energie někam pryč, k jejímu otci.
"Jen si ji vem, já ji už nepotřebuji!" řekla a cítila, jak slábne. Už ani skoro nemohla udržet jeho ruku, ale ona musela, musela ji držet, něco jí říkalo, že musela. Najednou se ve štítu objevili čtyři osoby.
"SHARON!" křikl Jimmi a okamžitě ji odtrhl od jejího otce. Sharon mu okamžitě omdlela v náruči. "Nebylo to to, co si myslím, že ne?" zeptal se a otočil se na jednoho ze dvou doktorů.
"Přesně to, ale dá se ještě zachránit, ještě mu nedala všechnu svou energii, ale musíme jí dát ten lektvar dřív, než bude pozdě! Teď s ní zajděte na pokoj číslo 500, tam ji dejte na postel, já hned přijdu." řekl doktor a zmizel v záři štítu. Gern s Greenem, který měl v náručí Sharon šli na pokoj číslo 500. Když tam přišli, uviděli něco jako sál a položili Sharon na postel, ta už pomalu přestávala dýchat. Green zkusil nahmatat její tep, ale bez výsledně. Po chvíli se tam objevil doktor s asi deseti lektvary, které do ní nalil jako do nějakého umývadla.
"Teď už musíme jenom čekat a je dost možné, že tím svého otce zachránila, zatím je tam u něj jenom pár doktorů, musím tam jít za nimi, ale vy tady s ní počkejte, kdyby se cokoli stalo, zmáčkněte to červené tlačítko. Řekl a ukázal nad postel. Oba přikývli a doktor odešel.
"Měl jsem tam s ní zůstat, poznal bych z jejích myšlenek, že chce utéct!" řekl Green
"Neobviňuj se, ona by stejně šla i tak, udělala by všechno, aby se ke svému otci vrátila." uklidňoval ho Gern.

7. kapitolka

13. května 2007 v 20:08 | Ifulda |  - Sharon a nový svět
"Tak, vystupujeme!" ozval se hlas Gerna. Jimmi opět pomohl Sharon s popruhy a všichni tři vystoupili z autobusu. Před nimi stála obrovská budova, podle všeho to byla nemocnice U Jednorožce.
"Jdeme, ne?" zeptal se Green. A tak šli všichni do nitra obrovské budovy. Hned, když vešli, Sharon uviděla velký pult, za kterým bylo několik osob, ke kterým právě mířili.
"Prosím?" zeptala se jedna z osob. Vypadala velmi mladě a byla i docela šikovná. Sharon nemohla přehlédnout, jak se dívá po Jimmim a od tak trochu po ní.
"Dobrý den, chtěli bychom vědět, kde má pokoj pan Dave Gringe." odpověděl pan Gern. Slečna, nejspíše zastupovala funkci sestřičky, se ihned podívala na dívku, kterou Jimmi podpíral. Podívala se na ni jako na toho největšího chudáka a pak odpověděla: "Pokoj číslo 8064." Sharon to vůbec nechápala. Co je na mně takového zvláštního, že se na mě tak podivně podívala, že by to bylo s tatínkem tak zlé? Kladla si otázky sama pro sebe.
"Děkujeme, tak jdeme!" zavelel Gern. Tak tedy přešli k nějakému dalšímu štítu, před kterým byla menší fronta.
"Až budeme na řadě, tak zase půjdeme spolu. Neměj strach, je to úplně stejné, jako před tím u toho autobusu, s tím rozdílem, že řekneš číslo pokoje a tam se potom objevíš. Je to číslo 8064, zapamatuj si to." řekl Jimmi a pomalu se dostávali na řadu.
"Tak a jde se na to!" prohlásit Green. "Pamatuješ si číslo toho pokoje?" zeptal se Sharon.
"8064?" odpověděla mu otázkou.
"No jasně, tak jdeme." poté šli pomalu dovnitř do štítu. Sharon cestou pocítila nějaké obavy, jako kdyby se bála, zda na tom nebude její otec hůř, než jak si myslela. Když byli konečně ve štítu, oba najednou řekli číslo pokoje a Sharon pocítila, jako kdyby ji někdo tahal stále výš a výš, až to bylo nepříjemné. Po chvíli se konečně ocitli tam, kam měli namířeno. Když vyšla ze štítu, uviděla před sebou nějakou postel, ne které ležel nějaký člověk. Sharon se k němu pomalu přibližovala, když už ho konečně poznala.
"Tati!" šeptla a rozběhla se k němu. On ale nereagoval, jenom tam tak ležel a-a spal. Vypadal naprosto zdravě, ale jediné, co bylo špatně bylo to, že spal. Sharon, jen co k němu přiběhla, objala ho. Nevěděla, co má dělat, prostě ho objala a opět začala plakat. Bylo toho na ni už moc. Myslela si, že když ji uvidí, tak že otevře oči, podívá se na ni, usměje se, jak to vždy dělával, ale nic. Prostě vůbec nic se nestalo.
"Tati, probuď se, neopouštěj mě ještě i ty!" vzlykala Sharon a hladila ho po tváři. On však spal dál. Sharon začala vzpomínat na časy, kdy si spolu hráli třeba kopanou nebo kdy spolu šli jenom na nějaký obyčejný výlet, ale když si představila, že ho už nikdy neuvidí, že už třeba napořád bude jenom spát, nedokázala si to představit. Vždyť už ztratila svoji maminku, proč i tátu, proč?
"Proč?" křikla Sharon a schoulila se ke svému otci. Green i Gern věděli, že kdyby se ji teď pokusili uklidnit, bylo by to ještě horší, proto ji nechali ve svém trápení samotnou. Sharon si probírala myšlenky, jednu po druhé, jednu bolestivější, jak druhou. Přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby teď byli spolu doma a nic z toho by se nestalo. Určitě by šli někam stanovat, vždycky o letních prázdninách chodí přece stanovat, tak proč by to mělo být nyní jinak? A pak jí to došlo. Protože nemá s kým jít. Nemá s kým jít pod ten stan, nemá s kým celou noc udržovat oheň, nemá s kým si opékat špekáčky, nemá s kým zpívat písničky u táboráku, už nemá nikoho. Ale přece on ještě nezemřel, on jenom spí, až se vyspí a pořádně nabere síly, zase půjdeme stanovat na naše místo, zase budeme hrát karty a zase zmokneme, jako vždy. Ty mi zase dáš svůj svetr, abych nenastydla a pak půjdeme spolu spát do stanu a přitiskneme se k sobě, aby nám nebyla taková zima. Zase budeme spolu, bude to jako dřív, já tě mám ráda, tati. Jestli mě máš taky rád, tak se prober, prober se, prosím tě. Udělám cokoli, jenom se prober. Klidně i zemřu, ale ty musíš žít, prostě musíš. Říkala si v duchu Sharon, jenomže nevěděla, že její myšlenky slyší jeden člověk, který spolu s panem Gernem seděl v rohu místnosti na křesle. Byl to Jimmi Green. Bylo mu Sharon tolik líto. Nemohl jí za žádnou cenu říct, že mu doktoři řekli, jak je to s její tátou doopravdy. Nemůže jí říct, že mu dávají nulovou šanci na vzbuzení se, tudíž i nulovou šanci na živou, nemohl jí říct, že umírá.
"Tati, no tak, vždyť už jsi spal dost dlouho, už se probuď a půjdeme domů. Sedneme si k televizi, pustíme si fotbal, koupíme si popcorn a budeme zase tvrdě fandit!" stále vzlykala Sharon. "Jenom otevři oči, nic víc po tobě nechci, jenom otevřít oči. Tati prosím, otevři je, já ti věřím, že to dokážeš. Nesmíš mě opustit i ty. Proč já? Proč zrovna já musím mít tak zničený život!" Sharon se teď opravdu hodně rozvzlykala, až svému tátovi zamokřila pyžamo. Už tam byli opravdu velmi dlouho. Mohlo to být přibližně pět-šest hodin, když se tam objevil jeden z doktorů, který se taktéž přemístil štítem. Sharon měla už opuchlé oči pláčem, stále jenom mluvila na svého otce, ať to nevzdává, ať se probudí. Mluvila ne něj jednou normálně, po druhé v duchu, ale hlavní bylo to, že na něj mluvila neustále.
"Dobrý den."pozdravil doktor dva muže v rohu, ti mu pohotově odpověděli, na rozdíl od Sharon, která stále jenom plakala.
"Přinesl jsem jenom nějaký lektvar pro pana Gringeho." po jeho slovech si teprve Sharon všimla jeho přítomnosti.
"D-dobrý d-den." vzlykala.
"Měli by jste se jít alespoň najíst, než to tady dodělám." řekl směrem na oba muže. Ti přikývli, věděli, že to nebude procházky růžovým sadem, co teď bude ten doktor dělat Staroninu otci. Oba si stoupli a šli směrem k Sharon. Ta je vůbec neregistrovala, proto když na ni promluvili, tak se lekla.
"Sharon, pojď, koupíme ti něco k snědku." řekl Gern.
"Ale-ale já-já nikam nechci, chci-chci být s tátou!" řekla rozhodně Sharon.
"Madame Rosmelinová nás zabije!" řekl najednou z ničeho nic Green.
"A proč by-ne, to snad ne!" odpověděl Gern. "Ještě mi říkala, že jí to máme dát přesně v jedenáct, jinak že nám už nikdy nebude důvěřovat a Sharon s námi už nikdy nepustí!"
"Co kdybychom jí to dali teď?" zeptal se Green. Oba se podívali na Sharon, které už pomalu usínala.
"To by mělo možná hodně špatné následky, to nemůžeme riskovat!" odbyl ho Gern.
"O čem se to tady vy dva bavíte?" vložil se do rozhovoru doktor. Oba se rozhodli, že mu všechno poví, a že on jim pak možná pomůže. Vše mu teda pověděli, od toho, jak Sharon udělala své prví kouzlo, přes to, jak spala osm dnů a z toho pět ve vysokých horečkách po to, jak jí měli dát přesně v jedenáct posilňující lektvar, a že už jedenáct není, ale je půl čtvrté.
"A to jste ji dovolili jít do nemocnice za svým tátou, který je na tom tak špatně? Jak jste mysleli, že to dopadne!" káral je doktor, ale jenom potichu, aby Sharon nic neslyšela, i když i tak byla trochu mimo. "Ten posilňující lektvar neměla pro srandu králíkům, ale proto, že měla v sobě velké množství uspávacích lektvarů a jestli nebude brát v pravých intervalech ten lektvar, může to mít katastrofické následky. Máte štěstí, že vím, jak z toho tu nebohou dívku dostat! Podejte mi ten lektvar, prosím, upravím ho, aby si ho mohla dát teď." Gern tedy podal doktorovi lektvar a ten na chvíli zmizel. Mezi tím se pokoušeli oba pánové dostat Sharon od svého otce, ona ale za žádnou cenu nechtěla. Během pěti minut se opět vrátil doktor s tím samým lektvarem, jenom s tím rozdílem, že nyní měl tmavší barvu. Přišel k Sharon a sedl si k ní na postel.
"Tak ty se jmenuješ Sharon, že jo?" zeptal se velmi přátelsky. Ona jenom přikývla, ale přitom ani jednou neodvracela pohled ze svého otce, jako kdyby čekala, že v nejbližší době otevře oči. "Chceš vědět moje jméno?" pokračoval doktor. Sharon nyní zavrtěla hlavou. "No, nevadí, myslím, že ti stačí, když řeknu, že jsem doktor a ošetřuji tvého tatínka. Teď mu ale potřebuji dát jeden lektvar, po kterém musí být v naprostém klidu, jinak by neúčinkoval, a to přece nechceš?" Sharon opět zavrtěla hlavou na znamení, že to opravdu nechce. "Tak mě určitě pochopíš, když řeknu, že bys už měla jít." Sharon se konečně podívala na doktora. Byl to pán ve středních letech. Měl velké brýle a kolem sebe bílý plášť.
"Já-já ho ale nechci opustit, já-já nemůžu, on mě potřebuje." řekla Sharon velmi zmoženě.
"Jestli chceš pro svého tátu udělat něco opravdu dobrého, tak ho prosím nech o samotě se mnou, to mu nyní velmi prospěje. Ty si už běž odpočinout, naber síly a zase někdy přijď se na něj podívat, aby jsi mu mohla dodat trochu síly, ano?" zeptal se doktor. Sharon nechtěla za žádnou cenu odejít, nejraději by tady s ním zůstala třeba až do konce života, ale z druhé strany věří doktorovi a on po ní chce, aby už odešla. Ještě velmi dlouho se rozmýšlela, když nakonec usoudila, že půjde, ale zítra se zase vrátí. Rozloučila se se svým otcem a pokusila se vstát. Najednou se jí ale pořádně zamotala hlava a doktor ji musil chytnout, jinak by upadla.
"Sharon, slyšíš mě, Sharon" ozval se hlas doktora. Sharon po chvíli přikývla. "Tohle teď okamžitě vypij, uleví se ti." řekl a podal jí lektvar, který sám upravil. Sharon ho okamžitě vypila, ale žádnou úlevu po něm určitě necítila. Doktor ji posadil do jednoho z křesel a otočil se na oba muže, kteří teď jenom zírali, co se to vlastně kolem nich děje.
"Za chvíli se probere, lektvar začíná působit až tak za minutu. Poté pojedete domů a tem řekněte madame Rosmelinové, že jsem jí dal- nebo víte co, já vám to raději napíšu." chvíli něco čmrkal na kus pergamenu, který jim nakonec dal se slovy: "Tohle ji dejte, ale prosím, nezapomeňte na to, je to důležité!" Poté Green pomohl Sharon vstát a všichni tři se opět vypravili na autobus. Cestou na Sharon začal působit lektvar, takže už jim neomdlévala pod rukama, když však nastoupili do autobuse, Sharon v něm usnula únavou.

6. kapitolka

13. května 2007 v 19:52 | Ifulda |  - Sharon a nový svět
Sharon se stále dokola zdál sen o jejím otci, jak ji k sobě volá, jak naříká, že bez ní to on sám nezvládne. Slyšela, jak se svíjí v bolestech, jak už nemůže dál, jak prosí o smrt!
Sharon se opět s velkým trhnutím probudila. Byla celá zpocená. Ona prostě musí jít za tátou, on jí potřebuje.
"Klid, už je dobře, holčičko, byl to jenom sen." uklidňovala ji ošetřovatelka, která na štěstí byla v místnosti. Sharon se po chvíli malinko vzpamatovala.
"Jak-jak dlouho už spím, od té doby, co tady byl ten pán?" zeptala se Sharon, protože si dobře vzpomínala, že říkal, že se pozítří může jít podívat na svého otce.
"Už tři dny, konečně ti začaly plně účinkovat všechny lektvary a-"
"Tři dny?" zeptala se Sharon s obavami.
"Ano, tři dny." zopakovala ošetřovatelka.
"Kde je ten mladý pán teď?" Sharon už chtěla jít za svým tatínkem, tak moc chtěla!
"Ten mladý pán je tady." ozval se něčí hlas ode dveří. Stál tam, byl to on, byl to Gern.
"Vy jste mi to slíbil, slíbil jste mi, že se za ním můžu jít podívat!" vzlykala Sharon. Madame Rosmelinová se na starého muže přísně podívala.
"To nepřichází v úvahu, vždyť se podívejte, v jakém je stavu." pokárala ho jako nějaké malé dítě.
"Slíbil jste to!" křikla Sharon.
"Klid, jenom se prosím tě uklidni." řekla ošetřovatelka Sharon a držela ji ve svém objetí. Sharon myslela opět jenom na jedno, a to na svého otce. Maminka jí zemřela, a nikoho jiného než svého tatínka nemá. Jenom kamarády, ale ti tady nikde nejsou, už nemá nikoho, nikoho kdo by jí pomohl. Nyní se musí spoléhat na neznámé lidi, kteří jí stejně lžou.
"Myslím, že by dnes měla jít, madame Rosmelinová." ozval se jiný mužský hlas.
"Jsi si tím jistý?" zeptal se Gern.
"Bude to pro ni jediné řešení." odpověděl. Sharon byla opět zmatená. proč mu uvěřili? Sharon to vůbec nechápala, ale na toho muže se podívala s obrovskou vděčností. Byl to muž asi tak kolem dvaceti pěti až třiceti let, stejně jako Gern. Byl upravený a vypadal, jako kdyby s Sharon soucítil všechny její pocity.
"Jmenuji se Jimmi Green." řekl, když zpozoroval, jak se na něj Sharon dívá a příjemně se na ní usmál. Sharon mu úsměv opětovala.
"Osm dnů jsem čekala, než se ta dívka znovu usměje, konečně." povzdechla si madame Rosmelinová. Tomu se všichni zasmáli, kromě Sharon, která si uvědomila, proč se za těch osm dnů neusmála. Byla to myšlenka na jejího otce.
"Tak se přichystej na cestu, počkáme tě před dveřmi." řekl Gern a spolu s Greenem vyšli z pokoje.
"Řekneš jí, že jsi telepat, a že vycítíš její myšlenky?" zeptal se Gern, když oba vyšli ven čekat na Sharon.
"Už teď je toho pro to děvče hodně a navíc si myslím, že je to výhoda, že neví, kdo doopravdy jsem." odpověděl Green.
"Doufal jsem, že tohle řekneš." po mladém muži byla vidět úleva.
"Ještě ti musím něco říct." ozval se Green. "Když Sharon spala bezesným spánkem, podíval jsem si jí do vzpomínek. Vím o jejím životě všechno. A hlavní, co vám chci říct je to, že to děvče si toho už hodně zažilo. O tom, jak zemřela Silvie, její matka neví nic, myslí si, že měla autonehodu a o našem světě nikdy před tím nevěděla, takže opravdu mysleli vážně, když říkali, že s tím nesouhlasí." starý muž se zamyslel. Chvíli nikdo nic neřekl, když najednou se ve dveřích objevila Sharon, už převlečená z pyžama do džínsů a trička. Bylo jí to divné, že všichni tady nosili nějaké podivné hábity a ona si dává obyčejné lidské šatstvo, ale nic nenamítala.
"Tak, tady vám ji předávám, ale stále s tím moc nesouhlasím!" řekla madame Rosmelinová. "No, ale když jinak nedáte, tak budiž. Tady vám dávám posilující lektvar, který jí dáte přesně v jedenáct hodin, dále tenhle je, kdyby se jí přitížilo, tak jí ho dejte a tenhle, kdyby ten předtím nezabral." každý se na ni podíval, jako kdyby ji viděl poprvé. "Snad mi nechcete říct, že jste to nepochopili!"zhrozila se ošetřovatelka. "Máte štěstí, že je Sharon tak chytrá a vše si pamatuje." To by si nezapamatoval ani Einstein! Řekla si sama pro sebe Sharon a Jimmi se začal smát. Sharon se na něj podívala, jako kdyby něco tušila, ale nic na to neřekla.
"Tak a jde se." rozhodl Gern. Poté Jimmi přišel k Sharon a vzal ji, aby se o něj mohla podpírat. Přeci jenom na tom po zdravotní stránce nebyla nejlíp. Gern tam ovšem ještě chvíli zůstal s madame Rosmelinovou, jako kdyby jí chtěl ještě něco říct o samotě, ale pak je doběhl a šli všichni tři spolu. Když vyšli z téhle kruhové místnosti, objevili se na dlouhé chodbě. Poté ještě přibližně pět minut procházeli místnostmi, až konečně přišli ven. Dům, ve kterém byli před chvílí, vypadal jako normální obytný dům. Nyní se ocitli na nějaké ulici, ve které bylo mnoho ochodů. Vypadalo to jako normální lidská ulička, když si však Sharon přečetla nápis na nejbližším obchodu, který zněl Kouzelnické amulety a pláště, hned jí bylo jasné, že nejsou u obyčejných lidí.
"Kde to vlastně jsme?" zeptala se Sharon, když šli dál po cestě. Nad jejich hlavami bylo něco jako vzdušná silnice, kde čarodějky a kouzelníci létali na košťatech. Bylo tady také něco jako normální silnice, po které jezdilo několik desítek autobusů, ale obrovskou rychlostí.
"No, dalo by se to nazvat jako Druhý svět. Z toho tvého ses sem dostala pomocí amuletu, který tebe i tvého otce přemístil sem. Stejně tak se do něho můžeš zase vrátit. Tohle je svět kouzelníků, to jsi snad poznala, ne?" zeptal se Green s úšklebkem.
"Jo, to jsem opravdu poznala a kam to vlastně jdeme?"
"Tak u vás se tomu říká, hm, ano, už to mám, autobusová zastávka." řekl Gern. A tak spolu pokračovali dál a dál.
"Proč vlastně se tam objevili ti lidé, co po nás chtěli, tam v našem světě?" zeptala se Sharon a podívala se na Gerna, který se s malinkými obavami podíval do očí Jimmiho.
"To ti teď neřekneme, ale možná zítra." odpověděl za Gerna Green. Sharon si jenom povzdychla, věděla, že dnes z nich už nic nevytáhne, tak své myšlenky přenesla na svého otce.
"Á, už jsme na místě, teď si jenom počkat na autobus, až nějaký uvidíte, tak řekněte." Přišli k nějakému svítícímu oblouku a začali se dívat po nějakém autobusu. Netrvalo dlouho a už se před nimi jeden objevil. Vypadal skoro jako normální lidský, ale s tím rozdílem, že tenhle neměl řidiče a, to snad ne? Neměl ani dveře!
"Máš drobný, já mám jenom papírový." řekl Gern směrem ke Greenovi.
"Ještě, že mě máte." odpověděl Jimmi s úšklebkem a vyndal nějaké podivné mince, které měli tvar malinkého amuletu. Ty pak vhodil do malého otvoru v autobuse a poté se najednou objevili dveře, ale před nimi bylo něco jako průsvitně modrý štít.
"Než si nastoupíš, tak řekneš, kam chceš odvést a tak tě ten štít pustí, jasné?" informovat Sharon Jimmi. Ta jenom přikývla. První šel Gern, než vstoupil, tak řekl nemocnice U Jednorožce a štít ho vpustil do autobusu.
"Nyní ty, Sharon, půjdeme spolu, jo?" ta opět přikývla a před štítem řekli jednohlasně nemocnice U Jednorožce a štít je vpustil dovnitř autobusu. Uvnitř bylo několik sedadel a každé mělo něco jako bezpečnostní pás.
"Tak pojď, posadíme se." pobídl Sharon Green. Našli si tři místa vedle sebe a posadili se na ně. Tam Jimmi připásal Sharon, které z toho byla úplně vyjevená. Bylo to hrozné, takové bezpečnostní vázání nikdy neviděla. Už jenom jak se to připoutávalo. Jednou doprava, pak zase doleva, pak smyčka a nakonec utáhnout. V autobuse bylo ještě několik lidí, kteří se po Sharon dívali jako po něčem opravdu zvláštním. Až teď si Sharon všimla, že si Gern připoutal kolem sebe popruhy pomocí svého amuletu a Green udělal se svými popruhy to samé. Když bylo vše v pořádku, autobus se v plné rychlosti rozjel. Sharon pocítila jenom nepříjemné škubnutí, ale poté, jako by stáli. Byla si jistá, že kdyby nebyla připoutaná, tak už by se válela po zemi.
"Při jízdě autobusem necítíš vůbec nic, jenom když se rozjíždí a když naopak zastavuje." vysvětlovat Jimmi Sharon. "A ještě jedna důležitá věc, autobus nemá povolení se rozjet do té doby, až nebudou všichni připoutaní, na to je zákon." Sharon jenom se zájmem poslouchala. Když ale Jimmi opět přestal mluvit, její myšlenky se opět upnuli na tátu. Za necelých pět minut se autobus znovu zastavil a další kouzelníci zase nastoupili a někteří naopak vystoupili. Po chvíli Sharon vše přestala vnímat a přemýšlela, jak by svého tátu dostala z toho zatraceného bezvědomí. On přeci nemůže zemřít, stačí, když jí zemřela maminka, kvůli nějaké pitomé autonehodě. Kdyby nezemřela, tak by mně teď pomohla a určitě by nedopustila, aby se tátovi něco stalo. Ona by ho uchránila a pak by to bylo jako dřív. Chodili bychom spolu na procházky, hráli fotbal, bavili se o holčičích věcech a byli by jsme všichni tři spolu, jako každá normální rodina! Ale teď? Teď jsem ji ztratila, sice už dávno, ale ztratila a táta? Jestli zemře i on, tak nemám proč žít, už mě tady vůbec nic nedrží, maximálně mí kamarádi na zdravotním gymplu, ale to je asi tak všechno! Říkala si sama pro sebe Sharon a neodpustila si nějakou tu slzičku.

5. kapitolka

13. května 2007 v 19:36 | Ifulda |  - Sharon a nový svět
"Tak jak jí je?" zeptal se nějaký mužský rozvážný hlas.
"No, od té doby, co jste tady nebyl se toho hodně změnilo. I když celých pět dnů měla velmi vysoké teploty, dokázala jsem jí je snížit. Tu ruku už má také v naprostém pořádku. Před dvěma dny se probudila a chovala se velmi hystericky, i když jsem to docela očekávala, bojím se, jak na tom bude, až se probudí podruhé. Dala jsem jí bezesný spánek a taky něco na uklidnění, ale nevím, jak to všechno dopadne. Dostala velmi silný lektvar, doufám, že to pro ni nebylo až moc silné, přeci jenom jí bylo teprve před pár dny patnáct. Jediné, co ji zajímalo, byl její otec, doufejme, že ji to moc nevezme." odpověděla ošetřovatelka. V tom Sharon pomalu otevřela oči. Sice se jí chtělo hrozně spát, ale něco ji probudilo. Uviděla vedle sebe dvě postavy, z nichž jednu už někdy viděla. Stála tam ošetřovatelka a s ní nějaký mladý muž. Měl dlouhé hnědé vlasy, které měl svázané do nepatrného ohonu.
"Á, vidím, že Šípková Růženka se už vzbudila." řekl příjemným hlasem, když se na Sharon podíval.
"Ještě má ale spát, přinejmenším do večera! Má velmi lehký spánek a to se mi vůbec nezamlouvá. Další lektvar už do ní cpát nebudu. Už jich dostala tolik, že by to porazilo i obra nejméně na tři dny! Nejspíš jsme ji vzbudili my, jak jsme si povídali." rozčilovala se ošetřovatelka.
"Ale klid, madame Rosmelinová, když už jsem tady, tak toho využiju." odpověděl a s úsměvem se vydal k Sharon. Ta byla myšlenkami opět u svého otce, když si všimla, že ten mladý pán se k ní přiližuje.
"K-kdo j-jste?" koktala Sharon a chtěla se postavit, aby jí nemohl nic udělat a ona se mohla bránit.
"Jen lež, to ti jenom prospěje." řekl a usmál se. "Jmenuji se Koren Gern, ty jsi určitě Sharon Gringeová, nemám pravdu?" ten muž vypadá mile ale i tak mu nevěřím! Řekla si sama pro sebe Sharon.
"Ano, ale jak to vy víte?" zeptala se Sharon.
"Ach ano, jak to vím? Nevím, jestli pak jsi v takovém stavu, aby jsi unesla pravdu." odpověděl a zadíval si dívce do očí.
"Pravdu, jakou pravdu?" zeptala se. Vůbec nevěděla, co to zase říká. Možná, že blouzní, napadlo ji.
"Nesmíš se na mě zlobit, když ti neřeknu všechno-"
"Ale-"
"Žádné ale. Vše se včas dozvíš." přerušil ji Gern. "Jak víš, žila jsi ve světě lidí, lidí, kteří neumí ovládat svou vnitřní sílu. Nyní se však nacházíš v jiném světě, ve světě do kterého ty sama patříš. Je to svět čarodějek a kouzelníků, mágů, zvířat se zvláštními schopnostmi a jiných." Sharon nevěřila vlastním uším. Něco jí táta říkal, ale tohle? Copak doopravdy blouzní? Počkat, táta!
"Co je s tátou!" vykřikla najednou Sharon.
"Jenom klid, zatím je v dobrých rukou." odpověděl jí velmi klidně muž.
"Zatím? Jak-jak zatím?" koktala Sharon.
"Dobře, řeknu ti pravdu, ale ty mi musíš slíbit, že se pokusíš být co nejvíce v klidu, ano? Madame Rosmelinová ti už bohužel žádný uklidňující lektvar dát nemůže, při nejhorším by jsme tě museli uspat kouzlem, takže slibuješ?" Sharon se jenom nevěřícně dívala do těch uklidňujících krásných dobrotivých očí. Co může být tak hrozného, že mu musí dát slib, jedině-jedině, ale to ne, on přece nemůže být mrtvý!
"Sharon, slib mi to, jinak ti to nebudu moct říct." Sharon přikývla.
"Slibuji." pípla a připravovala se na nejhorší. Mladý muž si jenom povzdychl a pokračoval.
"Jak si jistě viděla, jeden z velmi zlých kouzelníků použil proti tvému otci velmi bolestivé kouzlo, které vždy způsobí smrt." řekl a Sharon stekla jedna slza po tváři. "Jenomže jsi tam byla ty a díky tobě se kouzlo přerušilo." Sharon se tvářila nechápavě. "Použila jsi na Douglase jedno z velmi silných omamných kouzel, ale jelikož jsi to ještě nikdy před tím nezkoušela, tak na něj působilo jenom na pár minut. Tím se spojení přerušilo a Douglas své dílo nedokončil. Tvůj táta sice žije, ale-"
"Ale co?" zeptala se Sharon zděšeně.
"Tak dobrá, je v jedné z nejlepších nemocnic. Je stále v bezvědomí a nikdo ho za žádnou cenu nedokáže z bezvědomí dostat. Má vysoké horečky a stále mluví ze snů, z velmi zlých snů." odpověděl a byl velmi zvědavý na Shoroninu reakci. Té začaly téct další a další slzy, věděla, že dala slib, proto všechny pocity začala v sobě dusit.
"Já…chci jít za ním." řekla a měla při tom velmi smutné oči.
"Sharon, je mi to hrozně líto, ale to ti dovolit nemůžu. Nejsi na takovou dálku připravená, ještě stále musíš odpočívat. Je mi to opravdu moc líto, ale slibuji ti, že když půjde všechno hladce, tak by jsi se tam mohla podívat už pozítří." bylo po něm vidět, že jí neřekl ani osminku z toho, co jí říct chtěl, ale věděl, že by ho nyní Sharon jen stěží vnímala. Byla velmi unavená a její myšlenka byla jen a jen u jejího tatínka. Když si představila, že teď někde leží v obrovských bolestech…
"Ale on mě potřebuje teď!" křikla Sharon. Gern se na ni jenom s povzdychem podíval a kroutil hlavou. Sharon se opět dala do velkého pláče. Já jsem věděl, že to dopadne špatně, ale ona to musí vědět, musí vědět, že je ještě šance na záchranu! Říkal si sám pro sebe Gern a objal Sharon. Ta se nijak nebránila. Byla ráda, že má alespoň nějakou spřízněnou duši. Netrvalo ani pět minut, co Sharon v jeho náruči usnula. Gern byl rád, protože věděl, že kdyby neusnula takhle, tak sama od sebe určitě ne. Navíc, lektvar by už dostat nemohla, protože ho už má v sobě opravdu hodně a omračovací kouzlo by se mu opravdu použít nechtělo, protože u něj jsou vždy i vedlejší účinky…

4. kapitolka

13. května 2007 v 19:28 | Ifulda |  - Sharon a nový svět
"Už není čas, Sharon! Utíkej, co ti síly stačí!" zakřičel táta na Sharon, která byla velmi zmatená. Všude se ozývaly rány a nářek. Sharon se svým otcem běželi opět dolů, ven z domu. Opět viděly mnoho světel, které ze svých amuletů vystřelovali muži v černém oblečení. Najednou se Sharon objevila opět za cizím domem, odkud pozorovala dění kolem svého otce, když v tom se před Sharoniným otcem objevil Souhlas a ze svého amuletu proti němu poslal červený paprsek, který se mu zabudl do hrudi.
"NÉÉÉÉÉ!" rozkřičela se Sharon a v tu ránu se vzbudila. Velmi zrychleně dýchala a její tep byl opravdu vysoký. Byla celá zpocená a pomalu se rozpomínala, co se vlastně stalo. Kde to jsem? Co tady dělám? Jak jsem se sem dostala? Sharon měla spousty otázek, ale na žádnou z nich neměla odpověď. Ležela na velmi pohodlné posteli v nějaké místnosti, ve které byl jenom noční stolek, šatní skříň, pár odrazů, velké okno, které bylo pootevřené a dřevěné dveře. Na stolku bylo mnoho zkumavek, se kterými dělali v chemii většinou pokusy, na co jsou tady, to nevěděla. Z okna se k ní dostával příjemný čerstvý vzduch, který ji pomalu uklidňoval.
První myšlenka byla na jejího otce. Musím zjistit, jestli mu něco není! Musím se odsud nějak dostat. Je mi úplně jedno jak, ale musím zjistit, co mu je! Říkala si sama pro sebe. Musím se odtud dostat, ale jak, vždyť ani nevím, kde jsem.Zatím zkusím dveře. Přešla tedy až ke dveřím a jak očekávala, byly zavřené. Začala ji přepadat panika. Táta někde bojuje o život a já jsem tady někde zavřená, jako nějaký vězeň! Musím mu nějak pomoct. MUSÍM SE ODTUD DOSTAT! Sharon už začala být poměrně hysterická. Napadlo jí, že by mohla zkusit okno. Pomalu se začala přibližovat k otevřenému oknu, když se dveře odevřely. Stála v ní nějaká malá a dalo by se říct obtloustlá paní s velmi přísným pohledem. Sharon si až nyní uvědomila, že se cítí nějak malátně a kdyby se nezachytila stolku, určitě by spadla. Když ta paní uviděla, že Sharon neleží v posteli, okamžitě nasadila starostlivý pohled.
"Měla by jste si ještě odpočinout, pojďte, pomůžu vám do postele." nabídla se, ale Sharen jenom kroutila hlavou. Měla v hlavě takový zmatek. Zase cítila tu obrovskou horkost po celém těle. Neznámá paní se k ní pomalu přibližovala. Když se dotkla Sharon, aby jí mohla pomoct do postele, Sharon se hrozně lekla.
"Neboj se, teď půjdeme jenom do postele a ty zase usneš, ano?" zeptala se s úsměvem, jako kdyby chtěla Sharon dodat odvahu.
"K-kdo j-jste?" koktala Sharon cestou k posteli.
"Neměj strach, já ti neublížím, jsem jenom ošetřovatelka-" chtěla pokračovat, ale Sharon jí skočila do řeči.
"Co je s tátou?" zeptala se a pohlédla ošetřovatelce do očí. Ta se neudržela a svůj obličej přeměnila na velmi smutný.
"To teď není důležité, teď si hlavně musíš odpočinout." řekla vlídně.
"T-to teda j-je důležité!" koktala Sharon. "V-vy mi chcete ublížit a mému tátovi taky. Vy jste mu ublížili! Kde je? Co je s ním? CO JE S MÝM TÁTOU?" křičela Sharon na celou místnost a vysoukala se z obětí ošetřovatelky, která jí pomáhala do postele. Sharon okamžitě opadla na zem, poté se jak to jenom šlo, pokusila postavit se.
"Sharon, máš opravdu velkou horečku, musíš si odpočinout, nenuť mě, abych to udělala násilím." odpověděla ošetřovatelka a pokusila se zase dostat Sharon do postele. Ta se ale bránila, takže to ošetřovatelka vzdala. Sharon se rozvzlykala, opřela se o zeď.
"Přineste uklidňující lektvar, lektvar na snížení teploty a na bezesný spánek, ale honem!" zakřičela směrem ke dveřím ošetřovatelka. Po chvíli se ve dveřích objevili dva muži, z nichž jeden nesl tři skleničky s různými lektvary. Poté je všechny podal ošetřovatelce a soucitně se podívat na Sharon, která se krčila v rohu místnosti a velmi vzlykala.
"Teď ti dám tento lektvar a ty jenom usneš, ano?" zeptala se ošetřovatelka Sharon. Ta se na ni podívala a najedou si uvědomila, že jí chce ta paní dát nějaký lektvar. Co že říkala, že po něm budu dělat? Zeptala se sama sebe. Co když mě chce otrávit? Ne, nemůžu ho vypít, prostě nemůžu!
"NE!" křikla Sharon a trhnutím vstala na nohy, i když jí to dělalo velké potíže a začal ustupovat k protější zdi, kde byly, nyní už otevřené dveře.
"Já to tak dělám nerada!" zoufala si ošetřovatelka a podívala se směrem k mužům. "Ten lektvar dostat musí, může se i zbláznit, budete ji muset podržet." řekla. Muži se po době podívali, potom soucitně na už naprosto hotovou Sharon a poté přikývli. Začali se přibližovat k Sharon se slovy: neboj, vše bude zase v pořádku, až ji nakonec dohonili a přidrželi tak, že jí ošetřovatelka mohla dát násilím lektvar do úst. Sharon ho nejprve chtěla vyplivnout, ale už bylo pozdě. Lektvar začal ihned působit a Sharon ucítila obrovskou úlevu, jako kdyby se jí celá mysl uzavřela. Jenom se jí chtělo hrozně spát. Přestala na všechno myslet a podvolila se bezesnému spánku.

3.kapitolka

12. května 2007 v 14:12 | Ifulda |  - Sharon a nový svět
Přeji příjemné počteníčko!!! :D
Ztráta II.část
Sharon se podívala na svého otce, který ležel velmi unavený na zemi a vedle něj stál Douglas, mířící na něj svým amuletem.
"Říkal jsem ti, že na to jednou doplatíš!" řekl Douglas, "Teď už bude konec, tvoje smůla, že ses tak blbě rozhodnul. A neboj, my ji najdeme i bez tebe!" poté z jeho amuletu vyletěl proud červeného světla přímo do táty Sharon.
"NÉÉÉÉÉ!" křikla Sharon a rozběhla se ke svému otci. Nyní všichni přestali bojovat a podívali se, odkud křik vychází. Když uviděli běžící Sharon, chtěli jí v tom zabránit, ale nikomu se to nepodařilo. Jediný, kdo nepřestal bojovat, byl Douglas, který stále mířil svým amuletem na otce a z amuletu stále vyzařoval červený paprsek.
Sharon v sobě cítila bolest, stesk, zlost, úzkost. Všechny pocity se najednou spojily v jeden a ze Sharininy pravé ruky vystřelil oranžový záblesk, který se strefil do Douglase. Ten to nečekal, proto se nijak nebránil a paprsek mu způsobil několik popálenin a on ztratil vědomí a spadl na zem. Sharon cítila obrovskou bolest v ruce. Když se na ni podívala, měla ji úplně spálenou. Co to bylo? Co se to se mnou stalo? Ptala se sama sebe. Poté pocítila velkou horkost. Ne jenom v ruce, ale po celém tělo. Takovou cítila jenom jednou, když byla hodně nachlazená a měla čtyřicítky horečky, určitě má horečku i teď. Pociťovala takovou únavu, jakou ještě nikdy. Podlamovala se jí kolena a ona se pomalu sesunovala k zemi. Všichni na ni zírali, jako by viděli nějaký zázrak. Sharon už ležela na studené zemi, která ji příjemně ochlazovala a ona ztrácela vědomí.
"To děvče musíme zachránit!" slyšela z jedné strany nějaký hlas.
"To je ona, musíme ji dostat za každou cenu!" ozval se nějaký muž ze strany druhé. Sharon už jenom pomalu zavírala oči. Viděla jenom nějaké světla různých barev, které se nad ní míhala. Musím zjistit, co je s tátou, musím ho zachránit! Říkala si sama pro sebe. Snažila se zůstat co nejdéle při sobě. Musím, musím se snažit! Musím ho najít! Ani nevěděla, kde vzala sílu. Pomalu se dostávala na kolena a po čtyřech se plazila za svým otcem, který jenom ležel na zemi. Nejevil známky života. Sharon začaly téct slzy, ale stále se snažila se co nejvíce přiblížit ke svému tatínkovi. Už nemohla, z posledních sil se přemáhala. Všichni po sobě křičeli, vše se odehrávalo jenom kolem Sharon. Občas uslyšela něco jako: Pospěšte si, vemte ji! Nebo: Ona už nemůže, musíme ji odtud dostat dřív, než oni! Ale nic z toho nebrala na vědomí. Prostě jediné, co chtěla bylo zjistit, jestli je její táta na živu, protože jestli ne, tak...
Už byla skoro u něj, když ucítila obrovskou bolest. Strefil ji jeden z paprsků a ona ležela na zemi stočená do klubíčka v obrovských bolestech.
"Ty idiote, potřebujeme ji živou!" slyšela Sharon Douglasův hlas a on se k ní začal přibližovat, nejspíš na tom nebyl zase tak špatně, když už zase bojuje, na rozdíl od Sharon. Toho si ale skoro nikdo nevšiml, jenom jeden starý kouzelník, který po Douglasovi vystřelil modrý paprsek. Douglas to ale včas zpozoroval o proto se stačil ochránit neviditelným štítem. Poté po starém kouzelníkovi vystřelil zelený paprsek, který ho tak též vykryl. A tak to šlo dál a dál a Sharon se cítila čím dál hůř. Myslela, že se jí hlava rozskočí, jak ji bolela. Sharon pomalu upadala do bezvědomí, už ani nevnímala, co se kolem ní děje.
Svedl se o ni boj, ale jeho příčinu Sharon nevěděla. jak to tak vypadalo, tak ostatní ano. Sharon už nemohla a upadla do bezvědomí.

Mám tady další hádanečku pro chytré hlavičky :D

12. května 2007 v 11:16 | Ifulda a Martinka |  >>>Hádanky<<<
Jak se maďarsky řekne hřbitov???

A další

12. května 2007 v 11:15 | Ifulda a Martinka |  >>>Hádanky<<<
Šel tudy, měl dudy...Víš, kdo to je???

Tahle je poměrně lehká

12. května 2007 v 11:13 | Ifulda a Martinka |  >>>Hádanky<<<
Váte, co vznikne zkřížením dělostřelectva s jabloní???
Hádej, hádej, hádači! :D

A je tady další

12. května 2007 v 11:11 | Ifulda a Martinka |  >>>Hádanky<<<
Víte, jak poznáte, že je Pinokio mrtvý???
Tak, kdo to uhodne jako první??? :D

Tak a máme tady první hádanku, kdo ji uhodne???

12. května 2007 v 11:09 | Ifulda a Martinka |  >>>Hádanky<<<
Jak se říká člověku, který usíná na vavřínech???
Kdo to uhodne jako první, obdrží diplom!!!!!!
Tak se snažte :D

2. kapitola

12. května 2007 v 11:04 | Ifulda |  - Sharon a nový svět
Tak jsem přidala ještě jednu kapitolku a v blízké době by měla přibýt další, tak si ji užijte a za komentáře budu jenom ráda :D
Ztráta I.část
"Já … já tě tady nenechám samotného!" odpověděla Sharon.
"Drahoušku, pro boha tě prosím, uteč!"
Když uviděla, jak se na ni dívá, poznala v jeho očích strach a obavy. Sharon se bála, ale ne o sebe, ale o svého otce. Najednou se ozvala další rána a všechny obrazy které v místnosti byly, popadali.
"Už není čas, Sharon! Utíkej co ti síly stačí!" rozkřikla se otec. Sharon nakonec poslechla a začala vybíhat z domu. Jenomže všude kolem domu byly tokoví velmi zvláštní lidé. Měli dlouhé černé pláště a každý držel v ruce takový amulet, který byl velmi podobný tomu, co měl její otec v zásuvce. Sharon se jenom vyjeveně dívala na ty zvláštní lidi. Měla velmi zrychlený tep a hrozně se bála o svého otce.
Najednou jeden z těch lidí natáhl ruku před sebe, ve které svíral svůj amulet a namířil ho na okno Sharonina domu. Z amuletu vyletěl záblesk modrého světla a rozbil celé okno.
"Tam ...tam je táta!" řekla si spíše sama pro sebe Sharon a utíkala zpět do domu. Tam uviděla, jak její táta drží v ruce amulet a z okna posílá něco jako kouzla na ty lidi v černých oblecích venku. Vypadal velmi vyčerpaně a unaveně.
"Tati, pojď se schovat!" naléhala Sharon, když uviděla stav svého otce, ten se na ni zděšeně podíval.
"Co tady ještě děláš? Vždyť jsem ti přece poručil, že máš utéct!" křikl na ni. "Okamžitě pojď, nyní už musíš jít se mnou, když nejsi schopná jít sama!"
Sharon byla zmatená. Vždyť za ním přišla, aby mu pomohla! Ne proto, aby na ní křičel! A co to vlastně všichni mají za amulety?
"Pojď, půjdeme tedy spolu, ale prosím tě, vyhýbej se co možná nejvíc těm kouzlům tam venku. Jestli tě nějaký z nich zasáhne, nedopadne to moc dobře! Schovej se za mě, ať tě nikdo nevidí, rozumíš?" zeptal se už vlídnějším tónem, vzal jí za ruku a i když měla Sharon plno otázek, utíkal s ní dolů, ven z domu.
"Kouzla? Jaká kouz-" zeptala se Sharon, ale její táta jí skočil do řeči.
" Teď se neptej, drahoušku, teď není čas!" Odpověděl tatínek a pokračovali v cestě. Už byli venku, když najednou jeden z těch mužů v černém promluvil.
"Mungo, co jsi nám to udělal, ale ale." vypadalo to, jako kdyby mluvil na Sheronina otce. Jediný problém byl v tom, že se nejmenuje Mungo, ale Dave, takže na něj mluvit nemohl! Říkala si Sharon své myšlenky, jenomže vzápětí její otec odpověděl.
"Douglasy, co si myslíš, že děláš? Nech mě jít a já ti neublížím!" odpověděl otec. Douglas se začal velmi hlasitě smát, ale nebyl to smích od srdce, jak vždy bývá, byl to velmi černý smích. Sharoin táta využil chvíle, kdy se Douglas nedívá a otočil se na Sharon, která byla stále schovaná za jeho zády tak, aby si jí nikdo nevšiml.
"Uteč zadním vchodem našeho domu do lesa, vždyť ty víš kam, tam tě někdo najde." řekl velmi rychle, aby vše stihů než Douglas bude dávat opět pozor.
"A-ale c-co t-ty?" koktala Sharon, neunesla by, kdyby se stalo něco i tátovi.
"Neboj, já se o sebe postarám, ale teď utíkej!" řekl a postrčil ji zpět do domu. Nyní si jejího táty začal opět všímat Douglas.
"Copak neumíš počítat? Ty jsi jeden a nás je dvacet krát tolik!" odpověděl mu na jeho předchozí větu. Sharon ho nemohla opustit, musela vědět, co to má všechno znamenat, proto se sice vydala zadním vchodem, ale schovala se za dům tak, aby jí nešlo vidět a hlavně aby měla ona možnost vidět, co se děje hlavně s tátou. Viděla všude několik možů v černém oblečení, jak pomocí amuletů vyzařují paprsky různých barev a dopadají na ostatní obyčejné lidi, kteří se poté svíjejí na zemi v křečích. Sharon se už na to nemohla dívat a otočila se na svého otce, aby věděla, jak na tom je.
Po asi patnácti minutách viděla, jak její otec už nemá sílu dál bojovat. Jako jediný se bránil proti ostatním úplně sám, nikdo, kdo by mu pomohl zde nebyl. Co mám udělat?Přece ho tam nemůžu jenom tak nechat, musím ho zachránit! Říkala si Sharon sama pro sebe, když najednou se velde jejího otce objevila velká bílá mlha. Sharon se do ní zadívala, když najednou rozeznávala nějaké postavy. Byo jich alespoň tolik, kolik těch v černém obleku a v mžiku proti nim začali bojovat. Také měli v ruce amulet, pomocí kterého vystřelovaly paprsky různých barev. Tati pozor!